Vyšší daně jsou mizerné řešení

Zvyšovat daně umí každý. Snižovat výdaje skoro nikdo. Což je asi důvod, proč současná vláda pořád mluví o vyšších daních, ale jenom rozpačitě sahá k úsporám.

Premiér Nečas znovu hrozí vyššími daněmi, ale stát by měl především šetřit...iDnes

Jsou dvě cesty řešení dluhu. První vede do pekel. Dlužník si řekne, že nemusí bojovat s příliš vysokými výdaji, které ho k dluhům přivedly, příjme je jako fakt a objektivní nutnost. Čili řešením je, že potřebuje vydělat více, aby mohl svůj dluh udržet pod kontrolou. V případě státu to znamená použít svoji represivní moc nad občany a přikázat jim vyšší daně. Představme si to na rodině, kde manželka (nebo manžel, prostě jeden z členů domácnosti) chce zároveň bydlení za 20 tisíc měsíčně, holiče za dva tisíce, pravidelné obědy v restauraci celkem za pět tisíc za měsíc, auto s náklady deset tisíc za měsíc, pravidelné obměny šatníku (3000) a třeba vlastní kapesné (také 3000). To je 43 tisíc za měsíc. Jestliže příjmy po zdanění takové rodiny jsou 40 tisíc, pak je jasné, že tady je zaděláno na krach – vždyť ani nebyla řeč o elektřině, vodě, plynu, platbách za telefon a televizi a tak dále…. A jestli onen člen domácnosti neumí přiznat realitu a uskromnit se, ale místo toho nadává druhému, že málo vydělává, je neštěstí hotové.

Druhou cestou k řešení jsou úspory výdajů. Tedy pořídit si byt za 12 tisíc, holiče za 500, vařit doma, pustit auto, na šaty vydávat tisíc za měsíc a rozloučit se s kapesným. Jsme na 13 500 měsíčně a s tím zbytkem se pak dá jistě rozumným způsobem hospodařit. Například splnit původní priority rodiny, na které nikdy nebyly peníze: pořídit dětem pořádné vzdělání, šetřit na důchod a podobně. A když se opravdu podaří vydělat více peněz, o to lépe. Pak se dá začít investovat.

Premiér Nečas nyní přišel s novou představou – když se neuklidní situace v eurozóně, prosadí sjednocení DPH nikoliv na 17,5 procenta, ale na devatenácti procentech. Je to výborný způsob, jak hodit odpovědnost za špatné hospodaření na někoho jiného (situace v eurozóně) a ještě prosadit zvýšení daní větší, než jaké již prosazeno bylo. Premiér říká občanům, že on nic, on je muzikant, za všechno mohou v Bruselu a za co ne v Bruselu, to spískali v Aténách či v Lisabonu. Už tam jenom chybí výpad proti „finančním spekulantům, kteří ovládají trhy“ a proti „podivným postupům ratingových agentur“ a měli bychom tuto argumentaci kompletní i s tím, co se honí hlavou soudruhům z KSČM.

Fakt je ale ten, že žijeme v drahém a málo efektivním státě, který dvacet let mluví o poklesu počtu úředníků, nicméně nabíral dlouhé roky průběžně další. Až nyní statistiky tvrdí, že jsme zažili jistý pokles. Také ve státě, jenž sice vždycky hodlal ušetřit na platech ve státní správě, ale nikdy se to nepovedlo a alespoň symbolicky to zřejmě poprvé probíhá – bohužel tím nejhloupějším způsobem, totiž snížením platů.

Jenže tady by bylo třeba spíše zásadně přehodnotit celou tu hromadu věcí, které stát dělá (což je mnohdy především strkání nosu do věcí obyčejných lidí) a zbavit ho spousty záležitostí a činností, které občany jenom obtěžují nebo jim v lepším případě nic nepřinášejí. Je toho obrovské množství, ale třeba jenom v oblasti stavebních řízení a památkové péče. Stojí t strašné, naprosto nereálné peníze. A pak dojde k situacím, že je doslova zlikvidován stadion na Štvanici a s velkou pravděpodobností padne poměrně významný dům na Václavském náměstí. V obou případech nikoliv proto, že by to někdo normálně s plnou odpovědnosti povolil, ale protože místní správy a státní úředníci konali tak liknavě, hloupě nebo sabotérsky, že jaksi „došlo“ k situaci, kdy je takový postup možný.  Ale když chce někdo vyměnit okna na Žižkově, musí kvůli tomu získat přízeň pěti institucí.

Tohle je pořád stejné a především – stále dražší. V tom je také problém s nevyrovnanými financemi České republiky. Nikoliv v nízkých příjmech, ale v děsivém množství neefektivních, naprosto zbytečných a zcela neproduktivních výdajů.