Tornádo ministra Kalouska

Pokusů o daňové reformy jsme zažili spoustu, povětšinou to byly fatální neúspěchy nebo po velkém hřmění přišly úpravy spíše kosmetické. Z tohoto pohledu se dá říci o balíku ministra financí Kalouska jedno – je to velmi ambiciózní projekt. I když asi z jiných důvodů, než by pan ministr preferoval.

Ministr Kalousek má problém - první torpéda proti jeho daňové reformě už byla vypuštěnaiDnes

V čem totiž vlastně ona ambicióznost reformy ministra Kalouska tkví? V sazbách to opravdu není. Všichni víme, že zvýšení sazby daně z příjmu u fyzických osob z tak zvaných 15 na 19 procent není vlastně zvýšení. Když totiž zároveň končí tak zvaná superhrubá mzda, jde o matematickou záležitost. Celý zbytek poměrně složitých pohybů s odečitatelnými položkami, s novými určeními stropů pro výběr sociálního a zdravotního pojištění, a to včetně zvýšení odvodů na zdravotní pojištění, je tak jenom řešení potíží s tím, jak mít zároveň jednu sazbu a zároveň nedopustit daňovou regresi, tedy stav, kde nízko příjmové skupiny platí procentuálně více, než lidé s vysokými příjmy. Takže kroky, jejichž vysvětlování zabralo během páteční prezentace ministru financí nejvíce času, nemají se samotnou reformou příliš mnoho společného. Kdybychom si to připodobnili k reformě penzí, pak pohyby odčitatelných položek a sazeb jsou „parametrické změny“, tedy cosi, co dává potřebné detaily celému systému. Ale systém samotný se pohybem parametrů nijak nemění.

Ambicióznost chystaných změn proto stojí jinde – jde o zásadní zjednodušení celého daňového systému. Bude jeden základ daně, bude jedno inkasní místo, bude zaveden zaměstnanecký paušál místo desítek různých podivných odpočtů, postupně zemře daňové zvýhodnění hypoték a stavebního spoření. Je zde poměrně dlouhá řada podobných větších či menších posunů, které každý zvlášť vypadají celkem nevýznamně, ale dohromady tvoří – alespoň se tak zdá z toho, co zatím víme – opravdu cosi, co lze nazvat reformou. Pokud ještě připočteme plán postupně sloučit daň dědickou a darovací s daní z příjmu a také projekt sjednocení sazby daně z přidané hodnoty, pak zde máme celkem komplexní obraz rozsáhlých změn. Včetně ukončení éry dvojího zdanění dividend (kdy si firmy, které vyplácejí dividendy z čistého zisku, budou propříště onu daň připadající na dividendy v následujícím roce započítat jako daňový náklad).

Je tu ale jeden systémový otazník a řada „parametrických“ otazníků.

Nejprve ten systémový. Když se reformuje daňový systém, reformuje se jedna strana účetnictví státu, totiž příjmy. To, co bychom měli od současné vládní koalice dostat také a co jsme měli dostat dokonce dříve, než se budeme bavit o příjmech, je reforma státních výdajů. O ní je ticho a přitom jde o podstatnější věc. Ono totiž není podstatné, zda máme jednu sazbu daně z příjmu nebo dvě či tři, důležité je, aby všechny tyto sazby byly nízké. Jenže nízké daně mohou být v takovém státě, který je vysoce efektivní a dokáže se vzdát činností, které po něm nikdo nechce. A takovým státem Česká republika není. Máme stát drahý a málo efektivní. Pravdou však je, že zjednodušování daňového systému je potenciálně cesta k tomu, aby se stát mohl v oblasti výběru a správy daní zeštíhlit. To je třeba přiznat. Ale měli bychom od vlády této nebo jakékoliv jiné chtít daleko razantnější postup v tom, jak zefektivnit celý vládní systém a zmenšit zátěž, jakou stát pro svoje občany představuje.

Co se týká parametrických otazníků. Vzhledem ke stavu státních financí a k tomu, že vláda zatím není schopna krotit svoje utrácení, je jedna sazba daně z příjmu fyzických osob luxus. Rozumné by bylo, třeba jen na určitou předem omezenou dobu, dejme tomu na čtyři roky, určit i horní sazbu daně a zatížit příjmy například vyšší než čtyřnásobek průměrné mzdy, sazbou dejme tomu 23 nebo 25 procent. Výnos by nebyl dramatický, odhadem „od oka“ tři až pět miliard korun ročně, ale mohli bychom to brát jako příspěvek bohatých na řešení dopadů ekonomické krize. Druhým otazníkem je nepřítomnost zmínek o majetkových daních v tom, co přednesl ministr financí. Tyto daně jsou v České republice nízké a v podstatě není důvod, proč jimi nepomoci jak místním rozpočtům, tak i státním financím.

Ale hlavně – je to krok správným směrem. Takže nepřekvapí, že už má spoustu odpůrců. K některým jejich námitkám se asi brzy vrátím.