Stát zkoumáme jako nebezpečné zvíře

Stát zkoumáme podobně, jako tyranosaury, levharty, ryby piraňa nebo komáry přenášející malárii. Tedy se stále silnější hrůzou. Jen si všimněme, za jaké výzkumy byly uděleny Nobelovy ceny za ekonomii v posledních dvou letech.

Tichomořský stát Tuvalu je jedním z klíčových bojišť proti globálnímu oteplování. Jeho obyvatelé jsou přesvědčeni, že Tichý oceán zaplaví jejich bydliště. Dojemné story věnují média mnoho prostoru, ale o vraždách zemědělců v řadě zemí světa mlčí.iDnes - Profimedia.cz

Letos jde o analýzu, jak rozhodnutí vlád a centrálních bank ovlivňuje ekonomický růst, nezaměstnanost, inflaci či investice. Loni to byl vliv státní regulace na nezaměstnanost, volná místa a platy. Samozřejmě, že formulování vzorců a vztahů, které byly letos a vloni oceněny, započalo dávno a rozhodující práce nyní vyzvednutých autorů vznikly před desítkami let. Ale stejně má tato shoda hluboký význam, ukazuje něco velmi důležitého o našem světě.

Neřešme teď, zda jsou regulace a státní zásahy správné nebo špatné (v drtivé většině případů je „B“ správně). Ono však stačí, že dvakrát za sebou byli nejvýznačnější cenou na této planetě oceněni vědci, kteří zkoumají dopady státních kroků na ekonomiku. Když nic jiného, tak to ukazuje jednu jedinou, prostou, ale odstrašující věc: stát a jeho role v hospodářství se staly rozhodujícím tématem těchto dnů. Jinými slovy můžeme říci, že působení státu zaměstnává nejlepší mozky světa více, než výzkum jiných ekonomických vztahů. To je důležitý fakt. Zákonitosti trhu, vztahy mezi klíčovými veličinami, chování člověka v tržních vztazích, aplikace teorie her na ekonomické vztahy - to byla ještě nedávno největší témata, za která byla udělována Nobelova cena. A nyní? Nyní je největším tématem to, jestli okamžité rozhodnutí politiků povede k velké tragédii nebo k ještě větší tragédii.

Co totiž povětšinou vychází z uplatnění vzorců a vztahů definovaných těmito badateli? Že podpora zaměstnanosti ze strany státu vede obvykle k zakonzervování vysoké nezaměstnanosti, nebo dokonce k růstu dlouhodobé nezaměstnanosti. Že stanovování inflačních cílů a řízení ekonomiky pomocí měnových nástrojů zvyšuje inflaci, protože zestátnění emise peněz a její podřízení rozhodnutím (ať vládním nebo jiným) nutně znamená plánování emise a tedy zkreslení skutečnosti, vychýlení tržních vztahů. Že regulace platů jako snaha o omezení inflace akceleruje růst platů a posiluje inflační tendence (to jsme zažili v devadesátých letech v České republice)… Mohli bychom také říci, že stagflace v sedmdesátých letech ve Spojených státech byla zaviněna primárně státními zásahy do ekonomického života – ostatně právě toto období stagnace a souběžné inflace bylo jedním z akcelerátorů výzkumu vlivu rozhodnutí států na ekonomické děje. Možná, že právě zájem o výsledky těchto vědeckých bádání je důkazem toho, že právě stagflace se začínáme bát, jenom si to nechceme přiznat.

Bude ale ještě hůře. Mám jednu silnou a opravdu děsivou představu. Totiž že v příštích letech budou za ekonomii oceňovány stále častěji týmy zkoumající vztahy mezi urputností globálního boje proti oteplování s celkovým ekonomickým marasmem a růstem světové chudoby.

V minulosti byly zásahy států (zkoumané nyní oceňovanými vědci) do svobodného trhu v podstatě lokální záležitostí. Když se nějaká země opravdu chtěla za každou cenu zničit, nikdo ji v tom nebránil, ale také ji nikdo nemusel následovat. (Agrese SSSR vůči zemím jako Polsko nebo Československo, kdy jim byl s větší nebo menší dávkou násilí nesvobodný režim vnucen, je něco jiného.)

Naše realita je jiná. Přijímáme evropsky nebo světově platné závazky na míšení bio-složek do paliv či na poměr energie vyrobené „z obnovitelných zdrojů“ na celku produkované energie. Kdo se nepřizpůsobí, může být teoreticky trestán sankcemi rozličných společenství. Koho zajímá, že produkce biopaliv vede k hladomorům a růstu cen potravin? Koho zajímá, že kvůli masivnímu pěstování zbytečných rostlin jsou plundrovány opravdu užitečné pralesy? Že v zemích jako Uganda nebo Honduras jsou vražděni kvůli půdě zemědělci, aby bylo dost prostoru pro rostliny, z nichž se dělá biopalivo – produkt, ze kterého nemají žádný užitek, žádnou obživu, ale produkt, který uspokojuje pro místní obyvatele nepochopitelné choutky „bílých mužů“? Že státem podporovaný byznys „obnovitelných zdrojů“ vede ke korupci nebývalých rozměrů jak ve vyspělých zemích, tak i v celosvětovém měřítku? Že ti, kdo politicky prosazují energii z větru nebo slunce, jsou zároveň těmi, kteří čerpají miliardové státní dotace – ať již v korunách nebo v eurech nebo v dolarech?

Máme nakročeno ke katastrofě, proti které jsou cílení inflace nebo podpora zaměstnanosti jen drobnou epizodou. Stát utekl z klece. Zřídili jsme si ho kvůli tomu, aby nás nenapadl vnější nepřítel, aby existoval systém, který dohlédne na dodržování zákonů a vynutí si je, který také vynutí dodržení svobodně uzavřených smluv, tedy obecně zajistí dodržování práv občanů. Dali jsme mu i prostředky k tomu, aby lidé neumírali hlady, ale měli elementární pocit sociální bezpečnosti. A výsledek?

Stát, alespoň relativně kontrolovatelný občany, se na mezinárodní úrovni zavazuje k věcem, které by si doma neobhájil. Výsledkem těchto závazků již nejsou škody regionální, třeba vysoká inflace v jedné zemi, nebo zhroucení průmyslu v zemi jiné, ale globalizovaná rozhodnutí, regulace, dotace a jiné zločiny přinášejí také globalizované škody.

Bojím se, že právě o něm budou ty práce, které v dalších letech získají Nobelovu cenu…