Rozpočet je džungle, kde se schová cokoliv

Otevřeně přiznávám, že naprosto nerozumím spoustě věcí, které se v tomto státě dějí. Tím nemám na mysli, že nechápu, proč máme expediční sbor v Afghánistánu nebo proč si máme povinně spořit na důchod – to jsou věci, se kterými mohu nebo nemusím souhlasit, ale je mi jasný cíl takového rozhodnutí. Ale i když mám nemalé ekonomické zkušenosti a například příslušné zkoušky z účetnictví, zcela mi zůstávají utajeny toky peněz ve státní správě. Z rozpočtu nepoznám, kolik nás co stojí.

Tváří tvář rozpočtu jsme bezmocní - vyzná se v něm jenom pár vyvolenýchiDnes

Trochu dost mě to znervózňuje.

Kdo někdy viděl státní rozpočet, tak ví, o čem mluvím. Je to nepřehledný, nejasný a zcela neprůchodný shluk jakýchsi slov vlevo a jakýchsi čísel vpravo. Musel bych trávit měsíce odhalováním jednotlivých položek kousek po kousku a možná bych potom mohl s jistou dávkou namyšlenosti říci, že mám alespoň rámcovou představu o financování tohoto systému. Kdysi se zcela vážně říkalo, faktem je, že je to už dost let, že tento stát má jednoho úředníka, který je naprosto nepostradatelný a bez něj nemůže celý systém fungovat. Tím úředníkem byl Eduard Janota, náměstek na ministerstvu financí, před tím šéf odboru státního rozpočtu a poté nedlouho i ministr v úřednické vládě. To není nic proti panu Janotovi. On si ten systém nevymyslel, ten „vznikl evolucí“ – ale běda státu, který se dostane do takové situace, že (jasně, je to celou dobu nadsázka) nebýt jednoho člověka, nikdo neví, jak financovat to nebo ono. Pan Janota již na ministerstvu není a rozpočet máme. Nejsme závislí na jednotlivci. Což je výborné, škoda, že to není díky jednoduššímu rozpočtu, ale většímu počtu lidí, kteří „byli zasvěceni“.

Máme právo na stát, kterému rozumíme, který chápeme a od kterého dostáváme jasné a srozumitelné informace. Skoro by se mi tuto větu chtělo napsat do Ústavy jako první dodatek. Asi by byl těžko vymahatelný a vynutitelný, ale stálo by to alespoň za pokus. Protože na co je nám rozpočet, ze kterého ani dosti erudovaný člověk se značnými praktickými zkušenostmi (s dovolením se za takového pokládám) nepozná v podstatě nic jiného, než schodek na konci poslední stránky (že by tam byl přebytek, to asi opravdu nehrozí). Samozřejmě, že řada soukromých společností také dělá pravé divy v tom, že se snaží zmást kohokoliv, kdo nahlédne do jejich účetnictví a cíleně zaměňuje dojmy s pojmy. Ale to má většinou naprosto racionální smysl – ty firmy chtějí ušetřit na daních, využít některou ze štěrbin zákonů nebo třeba zamaskovat výdaje, které nejsou tak úplně korektní. Nebo management schovává před vlastníky svoje chyby.

Co ale vede stát k tomu, že jeho účty jsou ještě větší zmatek, než finance té nejprohnanější společnosti? Nechci spekulovat. Ale že by šlo o to, vytvořit nepřehledné shluky čísel a účtů, ze kterých si občan nemůže vyčíst, kolik co stálo? Není tedy úmysl stejný jako úmysl oné teoretické soukromé společnosti – tedy zakrýt fakta pod nános zdání? Finta kouzelníka svázaného do kozelce v krabici potopené tři metry pod vodní hladinu je přece v tom, že svázaný vůbec není, v optimálním případě už od začátku ani není v oné krabici. Podobně je to se všemi těmi kontrolami účelů vynakládání veřejných peněz. Jsou určeny nekonečnými štosy předpisů, což je ale jenom maskování toho, že obrovské množství veřejných peněz protéká úplně jinudy, jinými toky, než jaké jsou „kontrolovány“.

Takže ještě jednou. Co takhle přijmout první dodatek Ústavy: „Občan má právo rozumět svému státu“?