Okamurův Úsvit? Nic nového, pouhá kopie

Když se něco jmenuje Úsvit, vytváří se dojem naprosté novosti. Dojem čehosi, co tu ještě nebylo. V případě Tomia Okamury a jeho právě zakládaného hnutí to samozřejmě neplatí. Základním programem je posílení přímé demokracie, což – popravdě řečeno – žádná skutečná novinka ani není. (Nehledě na inspiraci knihou ekonoma Pavla Kohouta.)

Přímou volbu prezidenta a přímou volbu starostů či primátorů měla a má ve svém programu Strana práv občanů (ještě dříve než nasal Kohout svůj Úsvit) a konec konců není žádným tajemstvím, že právě ta položila přímou volbu prezidenta na stůl před tím, než byla (po značném tlaku veřejnosti) opravdu uzákoněna. Projekt přímé volby starostů a primátorů má SPOZ v programu také a také již pěknou řádku let. Odvolatelnost politiků, další dílek ze skládačky Tomia Okamury, prosazuje mimo mnoha dalších také (i když poněkud extravagantně) známý aktivista Petr Cibulka. Snaží se o to dobře dvacet let.

Potíž Úsvitu přímé demokracie (jak se Okamurovo hnutí kompletně jmenuje) je kromě jistého plagiátorství v něčem dalším a to je podstatnější fakt. Kromě projektu přímé demokracie a odvolávání politiků nemá vlastně žádný politický program, žádnou vizi vývoje země. Netušíme, co by mělo být s důchodovou reformou, jak mají být nastaveny daně, jestli budeme stát na Blízkém Východě při Izraeli nebo začneme kamarádit s Palestinci, nemáme ponětí, jaký postoj zaujmeme k rozšíření Evropské unie o Turecko a již vůbec se nedozvídáme, jestli podle Tomia Okamury chceme euro nebo nechceme euro. Něco z myšlenek otce zakladatele najdeme v jeho blozích a videoblozích natočených na posilovacích strojích, ale to jsou jenom útržky (například návrh, aby stát jako monopolista provozoval mobilní sítě a občané je měli zdarma).

Úsvit přímé demokracie staví na tom, že změna politického systému, posílení pravomocí prezidenta a další úpravy ústavních pořádků povedou k celkovému ozdravění politického a společenského prostředí. Ta úvaha je častá – je na ní založena řada různých občanských hnutí. Avšak pro formaci, která chce zaujmout významné místo v samotném politickém systému, proniknout do něj a vybojovat svou účastí slibované programové cíle, pro takovou formaci je „jednokolejný“ program strašně málo.

Vzpomeňme na Věci veřejné a jejich boj s korupcí a politickými mastodonty. Je to poučný příběh o tom, že názorově v podstatě nevyhraněná skupina lidí, kteří jsou spojeni jednou (navíc nejasně formulovanou) ideou, nemůže v politickém systému skutečně fungovat. Jakýkoliv politický subjekt (a můžeme mu říkat hnutí nebo jinak, to je vedlejší) musí svou existenci odvozovat od zásadních idejí a názorů na takové problémy, jaké souvisejí s ekonomikou, sociální oblastí, zdravotnictvím nebo třeba zahraniční politikou.

Představme si, že Tomio Okamura a jeho poslanci zasednou opravdu v parlamentních lavicích. Samozřejmě nezískají dostatečnou podporu na to, aby prosadili změnu ústavy. A protože budou značně rozpornou skupinou lidí, nedohodnou se ani na tom, jaké by ty změny vlastně měly být. Jejich klub se začne hádat a štěpit. Při hlasování o podstatných věcech budou nevypočitatelní.

Úsvit přímé demokracie zatím v podstatě říká, že pokud ho voliči pošlou blíže k moci, postará se o to, aby ti stejní voliči mohli tuto zemi uspořádávat podle svého. To je v pořádku a na tom není nic principiálně špatného. Jenže i kdyby se tento záměr podařil, stále se bude 99 procent zákonů schvalovat v parlamentu a ne referendem. A co do těchto zákonů bude Úsvit prosazovat? To ví jenom Bůh, svatý Václav a Tomio Okamura.

Politická formace založená k jednomu konkrétnímu cíli je vždy omyl. Strany jako Věci veřejné a LIDEM mohou dělat v podstatě cokoliv, protože vlastně nic svým voličům neslibovaly. Mohou obchodovat svoje názory a svoji podporu – ostatně přesně tak, jak se to děje.

Pokud je někdo příznivcem přímé demokracie a chtěl by se na vládě podílet prostřednictvím referend, pak by si měl spíše vybrat nějakou ujasněnou stranu, která to má v programu, ale se kterou bude volit také jasný názor na tisíce dalších věcí.