Itálie již pláče. Budeme také plakat? A zvyšovat daně?

Italská ministryně práce a sociálních věcí se rozplakala na tiskové konferenci, kde oznamovala škrty na příští rok. Možná to byl marketingově skvělý tah, ale kdo zná italská čísla, ten musí říci, že ronit slzy již nyní, je přinejmenším předčasné.

Ministryně pláče nad nutností škrtat. Ale bylo by dobré ji říci, že bude ještě daleko hůře...you tube

Itálie má v plánu ušetřit 24 miliard eur. To je asi půl bilionu korun, což zní jako obrovská suma, ale ono to není v italských poměrech zase tak nepředstavitelné. Itálie měla v roce 2010 vládní výdaje 793 miliard eur, schodek byl přes sedmdesát miliard. Jen náklady na placení úroků z astronomického dluhu vyššího než 120 procent hrubého domácího produktu (čili blížícího se 1,8 bilionů eur) budou příští rok podstatně vyšší než 54 miliard eur. Itálie musí v roce 2012 refinancovat 310 miliard eur dluhu, který by měla splatit (přičemž splatit jej může jedině tak, že si na něj zase půjčí). Potíž je, že když nyní dobíhají půjčky, které si Itálie pořizovala za tři procenta ročního úroku, u nových státních bondů chtějí investoři hodně více než dvojnásobnou cenu.

Berlusconiho vláda (po které již slehla zem) prosadila „korekci rozpočtů“ na roky 2012 a 2013 ve výši 54 miliardy eur. Bylo to v Itálii bráno jako něco, co by nemohlo projít nebýt oznámení premiéra, že jde o podmínku jeho odchodu z funkce. A teď pozor, z těch 54 miliard bude 38 miliard získáno vyšší daní a jenom 18 miliard úsporami. Teď tedy přichází (s pláčem paní ministryně) dalších 24 miliard eur úspor. Všimněme si, že i kdybychom Berlusconiho dvouleté úspory a nynější balík škrtů sečetli, ještě pořád to ani zdaleka není tolik, kolik zaplatí vláda na úrocích během jediného roku 2012.

Když tedy paní ministryně pláče, pláče příliš brzy. Jistě, Itálie začíná přinášet oběti, což je slovo, které nedokázala vyslovit, jenže v příštích letech jich bude muset být podstatně, ale opravdu podstatně více. Vinou rostoucích nákladů na úroky se platby státu na tento účel zvýší zhruba do roku 2016 na neuvěřitelných 100 miliard eur ročně – v případě, že vládní dluh neporoste a zůstane na současné úrovni a italský stát si bude půjčovat za šest procent. Když to nyní zjednodušíme, tak tento balíček neměl být 24 miliard, ale daleko spíše padesát nebo raději 60 miliard eur a to pokud možno jenom v rovině výdajů. Jak víme, daně zvýšila již předchozí vláda a vzhledem k tomu, že daňová kázeň je v Itálii již tak nízká, se růst zátěže nutně musí ukázat jako nevhodné a především neprůchodné řešení.

S oblibou si říkáme, že v České republice na tom nejsme tak zle. Jak se to vezme. Výnos desetiletých bondů vlády vzrostl na konci letošního listopadu na 4,27 procenta, což je ve srovnání s italskými bezmála sedmi procenty nebo se slovinskými 7,5 procenta stále dobré. Jenže vláda bude potřebovat příští rok z trhu asi 420 miliard korun. Z toho sto bude nový dluh a 320 miliard je splatný dluh, na který nemáme, takže si na něj zase půjčíme. Jistě – pohybujeme se v naprosto jiných řádech než Itálie. Například veřejný dluh na obyvatele je u nás asi 12 250 eur (měřeno paritou kupní síly), v Itálii je to skoro 43 tisíce. Náš státní dluh je v poměru k domácímu produktu asi třetinový – znovu při srovnání s Itálií a jejími 120 procenty.

Jenže čísla trochu zrazují, fakticky není naše postavení zase o tolik lepší a ve skutečnosti je otázkou času, kdy bude muset vláda přistoupit k tomu, co se dá hezky nazvat fiskální korekce. O zpomalení růstu HDP se již ví. Náklady na financování dluhu ještě ani zmíněny nebyly, nicméně také budou nemálo vyšší, než s jakými se během sestavování rozpočtu počítalo – rozdíl by mohl být i deset miliard korun.

Nešťastné na tom je, že zatím se v souvislosti s „fiskální korekcí“ mluví zase o tom nejhorším řešení – o růstu daní. Po opravdu důkladné a zásadní revizi státní správy ani vidu ani slechu.