Finové destilují a myslí na sebe

Finská ministryně financí Jutta Urpilainenová velmi jasně řekla to, co si říká každý podnikatel ve vztahu s podnikatelem jiným. Nejdříve je třeba myslet na sebe. Bylo by fajn se to v Čechách také naučit.

Paní ministryně mluvila o vztahu Finska ke společné evropské měně. A řekla zhruba toto: Budeme mít euro, dokud po nás nebude Evropa chtít, abychom platili dluhy jiných.

Je to nadmíru rozumný postoj. Finsko vzkazuje zbytku Evropy, že podnikatelské myšlení ještě v politice nevymřelo. Paní ministryně si chválí euro, protože euro je pro Finsko výhodné. A zároveň říká, že výhodnost je vždy podmíněna okolnostmi. Jestli se okolnosti změní, tak pardon, v tom případě od eura odcházíme. A jenom na okraj poznamenala, že Finsko je na takovou variantu nachystané a nebude překvapeno, pokud by okolnosti nutily zemi vrátit se na samostatnou cestu.

Popravdě – v nejasných a nejistých prohlášeních, kterými evropští státníci oplývají, jsou tato jasná slova radostnou změnou. Pouze si připomeňme, že Finsko prošlo obrovskou hospodářskou a bankovní krizí po rozpadu Sovětského svazu, protože jeho ekonomika byla velmi silně orientována právě tímto směrem. Dokonce nejen ekonomika, Finsko mělo ještě v osmdesátých letech polosocialistický hospodářský systém, vnitřní politika byla z nemalé části ovlivňována z Moskvy, neexistovaly zde soukromé banky a podobně. Během neuvěřitelně krátké doby několika let uskutečnilo Finsko opravdu hluboké reformy svého hospodářského systému, reformovalo bankovní sektor, provedlo monetární a fiskální změny, které byly sociálně velmi tvrdé, ale dovedly během necelých dvaceti let tuto zemi na naprostou špičku v řadě oborů a srovnání. Tradičně se umisťuje výtečně v porovnání konkurenční schopnosti, skvělé jsou výsledky školství, Finsko se řadí mezi státy s nejnižší mírou korupce a tak dále. Hospodářství je velmi výkonné – i když bylo neobyčejně drsně zasaženo krizí. Dluh představuje asi 41 procent hrubého domácího produktu a v roce 2011 byl dosažen solidní růst HDP.

Přesto právě z Finska zazněl takto jednoznačný signál toho, že by bylo sice škoda vzdát se eura, ale placení cizích dluhů je vždy příliš velká cena – i kdyby to měla být cena za společnou měnu. Finové nedělají složité propočty, jaké výhody jim euro dává a oč by přišli s vlastní měnou, nezkoumají, zda má smysl zaplatit za někoho jiného padesát nebo sto milionů eur, nebo by se jim vyplatilo dát i více. Finové mají zkušenost s tím, co znamená platit za jiné. Se Sovětským svazem za zády platili za cizí hříchy pořád, takže není divu, že jsou dnes dost hákliví na takové situace.

Nedávno jsem psal o slovech Angely Merkelové, která odmítla eurobondy, tedy společný evropský dluh (zde). Hlas z Finska představovaný ministryní financí Juttou Urpilainenovou říká něco podobného, i když v podstatně ostřejší rovině a se sympatickým úhlem pohledu, který se nám z politiky skoro vytratil. Evropská politika totiž překypuje „odpovědností za společnou věc“, je plná „závazků“ a “solidarity“, učí nás pořád myslet na padesát jiných věcí místo toho, abychom mysleli na sebe. Evropská politika překypuje pseudohumanitou a umělými ohledy.

Finové myslí na sebe. Pokud pro ně něco nebude výhodné nebo se jim to bude zdát svazující nebo jako přebírání odpovědnosti za jiné, tak říkají celkem jasně, že taková politika není pro ně. Velmi rozumný přístup. Kdyby se takto chovaly všechny politické reprezentace evropských států, nebudeme mít dnes tolik evropských úředníků, poslanců, expertů a komisařů, ale měli bychom daleko opravdověji spolupracující Evropu, jejíž trh by byl podstatně více otevřený, podniky schopnější globální konkurence a také Evropu, která by nebyla ve světě považována za umírajícího dinosaura.