O husách z Prahy, o panu Kopeckém a o mém orientačním smyslu...

Aneb k čemu je dobrá automapa, jste-li ztraceni v Texasu, jak Skotové jódlují a proč je tak důležité učit se cizím řečem...

Texas koncem léta roku 2001...

Můj stařičký Nissan Datsun Maxima se šinul po sluncem rozpáleném asfaltu dálnice číslo 10. Z rádia mi Willie Nelson zpíval On The Road Again. Kouřil jsem ten den už asi třicátou cigaretu. Když jedete v autě po dálnici, na které jste od rána ještě vůbec nikoho nepotkali, a nechcete usnout za volantem, tak můžete leda tak poslouchat rádio a kouřit jednu cigaretu za druhou. Lucky Strike a Willie Nelson. Horko jak v pekle, pustina, škorpioni. Zkrátka Texas...

Na exitu číslo 668 jsem pomalu odbočil, sjel z dálnice a dál pokračoval po úzké silnici směrem na jih. Zastavil jsem na kopci vedle cedule s nápisem: VITAMEME VAS – Welcome to – MATICKA PRAHA – Czech Capital of Texas. Nápis na té ceduli působil trochu zvláštně, protože z toho místa, až kam vaše oko dohlédne, neuvidíte nic jiného než jen rozlehlý hřbitov.

Sedl jsem si znovu do auta a vyrazil dál po úzké hrbolaté silničce, až jsem konečně dorazil přímo do centra městečka Praha. Tedy centrum... Použít slovo centrum pro označení onoho plácku je možná poněkud troufalé. Vhodnější by bylo asi slovo náves.

Stál jsem tedy v Praze na návsi (vím, zní to zvláštně...) a rozhlížel se kolem dokola. Marně. Nikde ani živáčka. Tedy, živáčků by se tam několik našlo, budeme-li mezi živáčky počítat také menší hejno volně pobíhajících hus, několik upovídaných slepic a vypelichaného psa, kterému jsem nestál ani za štěknutí. Čechoameričan ovšem ani jeden!

Takové zklamání! Trmácel jsem se sem přece až z Floridy a celou tu cestu jsem si živě představoval, že se tu setkám s lidmi! S lidmi, a ne s husami! A kdybych si to jen představoval.... Já si to dokonce naplánoval! Ano, naplánoval, takový jsem byl prosím hlupák! Jako kdyby se snad někdy někde někomu nějak vyplatilo mít nějaký plán?!

Vzal jsem z auta fotoaparát a vydal se na procházku po vsi. Zbytečně. Stejně jsem zde nenarazil zhola na nic, co by stálo za vyfotografování. Celou Prahu jsem obešel ani ne za půl hodinky. Kdyby nebylo hejna hejna hus, které se rozhodly mne následovat všude, kam jsem se jen pohnul, připadal bych si jako v nějakém strašidelném městě duchů. I když vlastně nejsem schopen posoudit, zdali je takové město duchů o moc horší než město ospalého psa a zvědavých hus.

Během své obchůzky jsem nalezl jen dva chabé důkazy o tom, že zde žijí lidé. Na vratech jednoho stavení bylo napsáno kostrbatým písmem: ZLY PES a na zatlučené okenici jakési boudy visel potrhaný plakát, který informoval občany, že Mr Anthony Vavra tu každou první sobotu v měsíci hraje české a slovenské lidové písně. Mr Vavra byl na plakátu vypodoben s banjem a v krásném sombreru.

Mé věrné husy mne doprovodily až k autu. Chvíli jsem bezradně stál a díval se na ně. Nevěděl jsem totiž, jestli je společensky přijatelné se na veřejnosti loučit s hejnem hus. Vždyť cokoliv těm husám na rozloučenou řeknu, by mohl nějaký hnidopich považovat za urážku na cti?! Nakonec jsem se ale přiklonil k názoru, že že na tak pustém místě, jako je Praha v Texasu, není potřeba brát na veřejnost vůbec žádné ohledy. Se slovy: „Tak se tady , vy husy, mějte hezky!“  jsem tedy té drůbeži zamával na rozloučenou, nasedl do auta a za sborového kejhání vyrazil ven z města.

Můj orientační smysl mne vedl neomylně zpět k dálnici číslo 10. Jaké bylo však mé překvapení, když má cesta skončila u vjezdu na čísi pole. Dálnici číslo 10 jsem viděl v dálce přede mnou. „Nevadí, Luboši, spletl ses, ale to je v pohodě,“ zašeptal jsem si sebevědomě sám pro sebe a zařadil zpátečku. Na první křižovatce jsem odbočil doprava a upřeně hleděl na dálnici číslo 10, kterou jsem i na tu dálku viděl jasně před sebou. Tentokrát jsem dojel k nějakým plechovým garážím. Dálnice sice za garážemi byla vidět, ale od garáží dál už žádná silnice nevedla. Znovu jsem zařadil zpátečku. Za chvíli jsem jel mezi lány kukuřice a neviděl jsem ani...dálnici! Ani nic jiného! Cesta najednou skončila. Neptejte se mě proč! Prostě skončila... „Nic, to nic, Lu-bo-ši!“ vrčel jsem vztekle sám na sebe a znovu zařadil zpátečku.

Nebudu vás napínat. Jezdil jsem tam po těch silnicích a polních cestách skoro hodinu. Tam a zpátky! Nahoru a dolů! Křížem krážem! Ale na dálnici číslo 10 jsem se vrátit nedokázal...

Za celou tu dobu jsem potkal jen jednoho koně. Ovšem sedmkrát?! A také dvě - docela povědomé - husy.

Docházely mi cigarety, benzín, optimizmus i sprostá slova... Několikrát jsem se dokonce pokoušel nalézt svoji polohu v automapě. Zbytečně! Dali mi tam nejspíš mapu nějakého Finska! Nebo dokonce Tanzánie?!

(Ani byste nevěřili, jak snadné je roztrhnout automapu holýma rukama, máte-li k tomu vážný důvod...)

Vůbec nevím jak, ale najednou jsem dorazil ke křižovatce, u které stála malá benzinová pumpa. Benzinová pumpa! A uvnitř lidé! Opravdoví živí lidé!

Vešel – tedy vlastně vběhl - jsem dovnitř a radostně se rozhlédl kolem sebe. Civilizace!

Za pultem stál prodavač - netečný padesátník v riflích s laclem a kšiltovce. Jeho kotlety by mu záviděl i Elvis. Další dva chlápci postávali u regálu s časopisy, popíjeli pivo a společně si listovali posledním vydáním časopisu Hustler.

Všichni tři na mě přátelsky kývli a pak si dál hleděli svého.

„Promiňte, pane, jak se prosím vás dostanu na dálnici číslo 10?“ zeptal jsem se anglicky muže za pultem.

Chlapík se usmál, mávl pravou rukou jakoby někam směrem ven a pak mi řekl několik vět svojí texaskou hatmatilkou, z nichž jsem dokázal rozpoznat jen jedno jediné slovo: „Well...“ Jeho suverénní texaský přízvuk byl na moji nesmělou angličtinu zkrátka moc velký oříšek.

„Promiňte, pane, ale já jsem turista a nerozumím anglicky tak dobře. Mohl byste, prosím, mluvit pomaleji a jednodušeji?“

Prodavač přikývl a znovu spustil: „Well, Highway Number 10 is...“ ...a dál už jsem mu zase nerozuměl ani slovo. Znělo to asi jako kdyby se Skot pokoušel jódlovat s plnou pusou vařící ovesné kaše.

„Ne, je mi líto, omlouvám se, ale nerozumím vám ani slovo,“ zakroutil jsem hlavou. A s omluvným pokrčením remen jsem ještě dodal: „Jsem opravdu jenom turista...“

Muž v kšiltovce najednou zamrkal a vyhrkl na mne – kupodivu vcelku srozumitelně: „?Tu hablas espanol?“

Zakroutil jsem hlavou...

„Sprichst du Deutsch?“ nenechal se odbýt Texasan.

„Nein...“ kuňknul jsem smutně polohlasem...

Chvilku jsme tam tak oba stáli a hleděli bezradně jeden na druhého.

Chlapíkovi najednou zablesklo v očích! Vrazil ruce světácky za lacl svých kalhot, zhoupl se na špičkách, nadzvedl obočí a povídá: „Mluviš moravecky???“

(Až teď jsem si všiml, že tenhle Elvis má na prsou malou jmenovku, na které je napsáno: M. KOPECKY...)

Za půl hodiny jsem vjel zpátky na dálnici číslo 10. Měl jsem plnou nádrž, karton cigaret a pár sendvičů.

Spokojeně jsem si zapálil a pustil rádio.

Tracy Chapman zrovna zpívala Fast Car...

Lucky Strike a Tracy Chapman. Zapadající slunce, pustina, škorpioni. Zkrátka pohoda...

(Budu potřebovat novou automapu...)