Slyš, občane, slyš, cestuje i plyš!

   Jsem sobec, jsem padouch, jsem zaostalý! Projevil jsem se jako velký nevděčník, protože jsem svému plyšovému medvídkovi dosud nedopřál zaslouženou dovolenou. Teď se za to hanbím, ba přímo chvěji studem. 

   Je to se mnou o to horší, že se přes veškeré výčitky nemíním polepšit. Vím už sice několik dnů o tom, že existuje speciální cestovní kancelář, která zařizuje dovolené hraček, ale já jí přesto svého pětačtyřicetiletého společníka z dětských let nesvěřím, a tím pádem ani penízky nevysolím.

   Jsem zkrátka těžký případ. Mám skutečně co napravovat, protože jsem svého medvídka ještě nikdy nevzal ani do kina. Přitom takové Údolí včel by v něm jistě vyvolalo radostné představy medu a pásmo pro děti Potkali se u Kolína zase oprávněnou hrdost nad tím, co dovedou jeho hyperaktivní medvědí kolegové.

   Na druhé straně mám ale pocit, že investovat tímhle způsobem jaksi není pro mě. Je udivující, že v době celosvětové krize, kdy zanikají firmy s bohatou tradicí a hroutí se významné banky, může obstát cestovní kancelář zaměřená na takovou neobvyklost jako je cestování hraček. Že se najde dost /jak je jenom nazvat/, kteří jsou připraveni zaplatit za dovolenou svého plyšáka nemalé peníze.  

   Možná jsem ale pomýlený. Vždyť objevit takovou mezeru na trhu je vlastně obdivuhodné! Třeba uplyne pár let a cestování hraček bude považováno za stejně všední událost jako například volání z mobilního telefonu, které ve svých počátcích také budilo údiv. Pak možná získají označení podivínů ti, co plyšovému miláčkovi žádné dovolenkové povyražení nedopřáli.