Při pohledu na televizní program jsem se zaradoval. Vysílají utkání MS hokejových dvacítek ČR-Švédsko. Nic proti pohádkám, ale přišel čas vyměnit všechny ty princezny za něco říznějšího.
Přepnul jsem tedy na očekávané lední galapředstavení, a vtom se dostavila návštěva. Nevadí. Skloubíme obojí. Hokeji jsem odstranil zvuk, věnujeme se hostům, zápasu budu po očku přihlížet. Zábava se zvolna rozproudila, ovšem pouze ta v našem bytě.
Na ledě se od prvních minut začalo odehrávat něco neuvěřitelného. Zkontroloval jsem televizní program. Opravdu podle něj hráli Švédové proti Čechům, a ne proti San Marinu, jak by to mohlo podle zběsile narůstajícího skóre vypadat. Čas plynul, a byl jsem stále spokojenější, že návštěva přišla. To, co by se mohlo teoreticky nazvat soubojem hokejových velmocí, bylo zatraceně silný kafe i jako pouhá obrazová kulisa! Švédi sázeli gól za gólem, počet branek narůstal rychleji, než promile alkoholu v krvi nás doma. Ano, takovému zápasu nebylo možné přihlížet střízlivý.
Hokeji jsem postupem času věnoval pořád menší pozornost. Jen po stále delších časových úsecích jsem krátce zaparkoval očima na televizní obrazovce, abych zjistil, že jsme dostali další gól nebo góly. Zápas, přesněji řečeno kolosální debakl, skončil výsledkem 10:1 pro Švédy. Hosté se zdrželi o něco déle, takže další debata umožnila rychleji přeorientovat myšlenky pryč od ledního trápení.
Už zdaleka tolik neprožívám hokejová vítězství ani porážky jako v minulosti. Jen mě tak napadá, jestli my těm pohádkovým iluzím nepodléháme nějak příliš, a to nejen o Vánocích. Já jsem se například, i přes různé varovné výsledky hokejistů mládežnických kategorií domníval, že český hokej má pořád celkem slušnou úroveň. Není to nakonec také pohádka?
