Řetězce – viník všeho zla

Ze zpráv z tisku i z názorů veřejného mínění má člověk pocit, že na světě není většího symbolu zla, než je obchodní řetězec. Monstrum, které chce lidi okrást, otrávit, připravit o zdraví a dobrou kondici, zničit přírodu, manipulovat děti…, přidejte si laskavě další katastrofu, kterou vás chce váš nejbližší supermarket postihnout.

Paradoxně ti, kteří si na řetězce stěžují do nich chodí pravděpodobně nakupovat. Ale v řetězcích pracují stejní lidé jako zbytek populace a nemyslím si, že by se chovali nadstandardně neeticky.

Z historie:

V socialismu nás zásobovaly potravinami takzvané samoobsluhy. Pamětník-realista ví, jak fungovaly, nejsou tématem tohoto článku, za zajímavé považuji jen fakt, že jich bylo plošně 10-20x méně než dnes, většinou se v nich stála fronta a málokdy měly zboží, které je dnes běžné. I z toho důvodu si lidé obstarávali potraviny z vlastních zdrojů, na což měli relativně čas, protože do 6 hodin večer se tehdy nepracovalo.

Parkoviště u samoobsluhy bylo spíš výjimkou, síťovky bylo nutné popadnout pěkně „do teplejch“..

Samoobsluha zavírala v sobotu ve 12 hodin, paradoxně do pondělí ráno nikdo neumřel hlady.

Vedouci samoobsluhy byl king, dostal se ke zboží, které šlo snadno vyměnit za blatník, jízdní kolo, pračku, zájezd, tedy vše, co bylo sice teoreticky levné, ale fakticky nebylo k dostání.

Určitým paradoxem socialismu je fakt, že při výrobě zboží nebyl až takový tlak na cenu, čímž nebylo nutné zboží až tak „šidit“, aby bylo levné. Naopak, díky nulové konkurenci prakticky nezáleželo na obalu, který je dnes často dražší a kvalitnější než jeho obsah.

Ale dnešní zákazník už je především zvyklý na komfort nákupu, který přes všechny výhrady obchůdky rozeseté po městě nenabídnou. Pokud tomu budete říkat lenost, asi i to bude pravda.

Proč to zmiňuji?

Majitelé obchodních řetězců, jejich akcionáři a developeři někdy před 15 lety začali mít nejspíš pocit, že průměrný Čech začne konzumovat potraviny tempem průměrného hrocha západonilského, neboť nastavěli nesmírné množství obchodních ploch. Nepočítal jsem to osobně, ale je to prý přibližně dvojnásobek rozlohy, než je běžné v západní Evropě. Ještě před 5 lety tehdejší generální ředitel jednoho žlutomodrého řetězce veřejně prohlašoval, že hlavním úkolem je zvyšovat počet prodejen a podíl na trhu, čímž bude konkurence poražena „na hlavu“. Kdo tvrdil, že to je matematická pitomost měl problémy a byl neloajální. Dnes už v onom řetězci vědí, že než blbá prodejna, tak radši žádná prodejna, ale selský rozum tehdy „nefrčel“. Fungovalo to jako automobilová zácpa, několik inteligentních objektů tvoří ve výsledku celek s nulovou inteligencí.

Problém má samozřejmě další rozměr. Tím je produktivita práce – jednoduše řečeno, umíte-li udělat prodejnu, kterou i „málo zákazníků“ uživí. Kde prodejna „Robert“ prodělává, tam je prodejna „Fígl“ v plusu. Toho se dá dosáhnout spoustou metod: Cenou, kvalitou, množstvím položek, hladinou mezd a počtem personálu, nákupními cenami zboží, náklady na zásobování a centrální skladování, náklady na centrálu společnosti a „účinnost“ reklamy. Důležité jsou i náklady na nemovitost, pokud jste si před 5 lety domluvili nájem prodejny za nějakých podmínek, dnes by vás to stálo polovinu a ještě by vás prosili.

A zase budu zjednodušovat. Největší katastrofou je prodejna bez možnosti parkování. Tam neuděláte tržbu, kdybyste se rozkrájeli. A nevěřili byste, jak složité je zajistit, aby parkoviště (které většinou nevlastní řetězec) u prodejny sloužilo jen zákazníkům ke krátkodobému parkování.

Ale vraťme se k problému.

Budete-li si chtít koupit v hobbymarketu prkno, bude stát 100 korun, přičemž market ho nakoupí za 10,-. Nikomu to není divné a nikomu to nevadí.

Pokud řetězec nakoupí za 7,- korun litr mléka, musí ho někdo vozit, tepelně zpracovat, zabalit, chladit, znovu vozit, přemístit do skladu a regálu a při tom chladit. Musí ho prodat a vybrat peníze + se starat o obchod, co neprodá musí ekologicky zlikvidovat a někdo to musí zaplatit. Divili byste se, kolik různých bezpečnostních předpisů a revizí musí být splněno a kolik to stojí. Proti tomu prknu mi to přijde nepoměr. Pokud bude řetězec lidumil a uzná, že všichni, kdo se na výrobě a manipulaci podílí si zaslouží více, dostane se cenově někam, kde již neprodá.

Není těžké si zjistit účetní uzávěrky nejvýznamnějších obchodních řetězců. Možná vás to překvapí, ale proti bankám, telefonním operátorům, energetickým či výrobním firmám jsou to úplní břídilové. Je-li někdo z nich v zisku, pak je to spíše výjimkou a jde především o německé skupiny. Mezi úspěšné se dá zařadit za skupina Schwarz (Lidl/Kaufland) a síť Globus. Ziskovost ostatních je buď nižší nebo záporná. Ale obecně je český trh tak konkurenční a kupní síla obyvatelstva mimo prahu tak limitovaná, že ještě dlouho nedojde ke změně, protože „volných“ peněz lidem spíše ubývá a bude hůř.

V Česku prostě zatím nemáme na luxusnější potraviny s vysokou přidanou hodnotou, které významně prodejci napomáhají být ziskovým.

A cenová „letáková“ válka, kterou proti sobě řetězce naivně rozpoutaly jim, jak sami přiznávají, podráží nohy. Původní idea, že zákazníka nalákám na několik položek za nákupní cenu bez marže a během jeho návštěvy mu prodám to drahé co nechtěl se zvrhla do stavu, kdy některé druhy zboží se za cenu se standardní marží (20-30%) už vůbec neprodají. Jde především o trvanlivější druhy potravin, ale i drogistické zboží, jako káva, olej, sirupy, cukr, toaletní papír, dětské pleny atd. Zákazník, jsou-li levnější ryby jí ryby, jiné maso si dá, až bude ve slevě. Navíc s nejvyšší pravděpodobností sežene v konkurenčním řetězci jiný druh zboží ve slevě, takže se mu vyplatí ze slevami cestovat. Pokud vás se to netýká, protože nemáte čas a peníze vám až tak nejde, vězte, že vás není tolik, abyste supermarket uživili. Vím o hypermarketu, kde z původních 120 zaměstmanců je dnes 60, což je prostě vidět i na kvalitě servisu. Běžná marže je 16 – 22%, ze které je nutno zaplatit veškeré náklady spojené s prodejem, což se velmi často nedaří. Pokud se někde provalí problém s "přebalováním" zboží, což je dnes populární téma, žádný z vyšších pracovníků řetězců už by si dnes nedovolil něco takového nařídit. K situaci dojde tak, že zaměstanci, jejichž prémie jsou mimo jiné závislé na množství ztrát se takto snaží situaci "zachránit".

Řetězce dnes prostě šetří, kde se dá a samozřejmě je to i tlakem na dodavatele. Ale nic moc jiného jim nezbývá. Jednou z metod jsou tzv. „privátní značky“ tedy zboží prodávané pod značkou řetězce. Výhodou je, že výrobcem může být kdokoliv a tlak na cenu se automaticky promítá do kvality. Navíc výrobce značkového zboží by byl blázen, aby stejný produkt, jemuž draze pěstuje image sám podkopával stejnou levnější variantou, kde není jisté „co bude“. Když se řetězec nedohodne na ceně s výrobcem známé značky, riskuje ostudu, že tam zákazníky žádané zboží nebude a půjdou jinam. Snadno se může stát i případ, kdy výrobce podepíše smlouvy s řetězcem, aby uživil zaměstnance, záhy však zjistí, že obchod je ztrátový a řeší to na úkor kvality surovin, takže čokoládová tyčinka na jaře a na podzim je kvalitativně nebe a dudy. Řetězec není schopen kvalitu denně kontrolovat.

V zahraničí, kde je průměrný plat násobně vyšší než v ČR obchodníkovi stačí prodat vám ke standardním potravinám (kromě masa za podobné ceny jako u nás) i lahev lepšího vína, krabičku s hotovým salátem a třeba značkový pršut a už se pohybuje v zisku, ví, že pečivo a mléko se mu vyplatí prodávat s minimální ziskem. Existuje přesně daná skupina potravin, na jejíž cenu jsou zákazníci extrémně vnímaví. Značka řetězce je českému zákazníkovi (celkem logicky) ukradená, chodí tam, kde to má nejblíž nebo nejlevnější, pokud ho něco výrazně nenaštve, nemění to, samozřejmě s výjimkou letákových akcí, kdy jde „na jisto“.

Co bude dál?

Pravděpodobně už vznikla skupina zákazníků, kteří jsou ochotni si za kvalitu připlatit a nepochybně jsou i dodavatelé, kteří jí umí vyprodukovat. Základní problém je, jak to technicky řešit. Řetězec nikdy nebude pružný tak, aby uměl vykupovat od jednotlivých farmářů, pěstitelů a pekařů, kdo tento problém bude umět vyřešit bude úspěšný. Vedoucí místní prodejny neumí denně kontrolovat kvalitu a „ručit“ za zboží od malovýrobce, to je řetězec schopen jen centrálně a tak jedná jen s dodavateli, kteří jsou schopni zaručit celostátní dodávky. Farmářské trhy jsou jen začátek, slunce pražící do vitríny s buřty asi není ideální podoba maloobchodu. Věřím, že jednou budou majitelé nákupních galerií vědět, že se jim v pasáži vyplatí nejen sázková kancelář a zastoupení pojišťovny, ale i cenově přijatelnější možnost pronajmout si obchodní plochu farmáři a pěstiteli. Jsem si jist, že by přitáhli finančně silné skupiny obyvatel a ve výsledku budou profitovat všichni.

Pokud článek někomu připadá jako obhajoba řetězců, pak takto nebyl míněn. Byl to jen pokus pojmenovat realitu. Řetězce jsou smutný odosobněný svět minimálně placených, občas fyzicky a psychicky postižených lidí a cizinců, se kterými se často jedná hrubě. Je to výsledek naší euroamerické cesty za tzv. efektivitou. Je to výsledek svobody tímto způsobem podnikat a žít. Tomáš Baťa prý říkal: Nekritizuj, navrhni lepší. Přiznám se, že nevím, je příliš laciné dívat se na staré filmy a říkat, jak to všechno bylo "tehdy" krásné a jak by se mělo to co je teď zrušit...