Relativita dnešních nářků "na dobu"

Podtitul: Krize už tu párkrát byla, a horší...Rád bych se s vámi rád podělil o několik myšlenek k naší dnešní "komplikované" ekonomické a společenské situaci.

Snad mi bude odpuštěno, že částečně vykrádám "zdroj", tedy pány Petra Horu-Hořejše, Bohumila Koláře a Josefa Veselého, kteří každý týden už po mnoho let vytváří dechberoucí koktejl příběhů v napínavém thrilleru s názvem "Toulky českou minulostí" v Českém rozhlase. Napadá mne, že by si všichni, kdo si nadšeně berou do huby české a moravské národovectví a "národní zájmy" měli povinně tento seriál poslechnout nebo přečíst, asi by se divili, co všechno bylo v našich dějinách jinak a dokonce by se dozvěděli i proč. Na světle božím je už přes 860 dílů a doufám, že to tvůrci úspěšně dotáhnou až do dějin moderních.
Takže, k věci...
Pokud budeme chtít nalézt "nejkrizovější" léta našich dějin, jedním z "favoritů" bude období Třicetileté války, tedy 1621 až po léta šedesátá, kdy se po našich zemích ještě pohybovaly loupeživé tlupy válečných vysloužilců. Ztráty v počtu populace se nedají odhadnout přesně, odhady jdou od 25 až po 80%. Kombinace vojenského drancování s morovými epidemiemi byla nepředstavitelně silná.
Nejhůře postiženými zeměmi kromě Čech bylo i území dnešního středního a jižního Německa, např. počet obyvatel Falce se snížil ze 100 000 na pouhé 2000, město Mannheim přestalo být na několik let obýváno úplně.
V Kaiserslauternu zbylo z původních 3200 obyvatel 200 osob.
Na územích východně od Labe bylo obýváno jen méně než 15% domů, zbytek byl prázdný.
Teprve po 200 letech dosáhl počet obyvatel panství Eisfeld a Heldburghausen předválečného stavu.
Německo potřebovalo dvě stě let, aby dosáhlo té hospodářské úrovně, jakou mělo na počátku třicetileté války.
V Čechách a na Moravě se ztráty dají s těmi německými srovnávat, zjišťujeme v knize historika Arnošta Klímy "Dlouhá válka". Čechy měly před válkou asi 1 700 000 obyvatel, po válce zde zbylo už jenom něco přes 900 000 lidí. Pro celou zemi se dá hovořit o ztrátách ve výši čtyřiceti procent. Morava měla před válkou 800 000 obyvatel a po válce jen půl milionu, takže ztráty zde nebyly o mnoho nižší. Podle odhadu průměrný počet obyvatel na 1 km2 klesl z původních dvaceti devíti na dvacet jednu osobu. V českých zemích bylo na 6000 obcí zcela zničeno. Jeden ze švédských velitelů, plukovník Adam Pfühl se chlubil, že dal sám vypálit na 800 vesnic. V Čechách byly oblasti, kde (podobně jako v Německu) převyšovaly ztráty daleko celkový průměr.
Zdejší obyvatelé opouštěli své vesnice i městečka a táhli jinam, aby unikli řádění žoldnéřů. Odcházeli do méně úrodných oblastí, které neležely při cestách, kudy táhlo vojsko, často do Posázaví. Tam žili do konce války a pak se zase vrátili do úrodného Polabí. Čekala je ladem ležící půda. Mohli si dokonce vybrat lepší domy i s poli, kterých bylo všude dost.
Úbytek lidí i hmotná bída však nebyly jedinými důsledky války. Mnohem horší byla degradace lidství. Obyčejní lidé vyrostli za dlouhé války beze škol, bez náboženství, uprostřed ekonomického i správního chaosu. Za celý svůj život nepoznali nic jiného než krev a loupežení. Nebylo divu, že duchovně zpustili, zesurověli, stali se tupými ke všemu lepšímu.
Z kronik té doby se dočteme "o lidech, zvěři podobných, po vše těle a obličeji zarostlých, kteří těkají po lesích živíce se bylinami a kořínky, nemajíce ponětí o lidské mluvě a lidském způsobu života." Mnozí zchudlí venkované utíkali ze svých zničených nebo předlužených majetků do hor a lesů, aby se společně živili loupežemi. K témuž řešení sahala i obhroublá městská chudina.
Lidé byli zesláblí a nedokázali vzdorovat epidemiím. Pole ležela ladem, protože hodně sedláků zemřelo a nezůstal, kdo by je obdělával - následkem toho ceny potravin stoupaly.  Bylo jen málo těch, kteří si mohli chléb, obilí nebo dokonce maso koupit.  
Augsburský kronikář uvádí dokonce i ceny, které se platily na maso koček a psů. Hlad vedl k tomu, že někteří lidé dokonce prodali své domy za pouhý bochník chleba.
Ojedinělou, pouze zdánlivě bezvýznamnou zprávičku čteme v Dějinách královského města Kolína nad Labem. Vztahuje se ke konci dlouhé války a říká se v ní: "Rodičky rodily tehdy plod slabý a neduživý, takže ani přebytkem porodů nad úmrtími nevzrůstal počet obyvatel. Důkazem toho jest, že mládeže ve věku od 9 do 14 let bylo v Kolíně v tu dobu jen 59 hlav." Strasti války, hlad a přímo neskutečná bída ovlivňovaly tehdejší porodnost. Byl to začarovaný kruh. O hospodaření se nikdo nestaral, protože bylo málo lidí. Lidí bylo málo, protože byla zoufalá nouze. Nouze byla, protože se nikdo nestaral o hospodaření. Nebylo z toho úniku. " O úpadku průmyslu ve městech," píše francouzský historik Ernest Denis, "svědčí zánik četných cechů. Ve zbylých zůstává jen nepatrný počet mistrů. Všecko pravidelné učení se řemeslu bylo přerušeno a chatrnost výrobků svědčí jak o špatném vkusu kupců, tak o nedovednosti řemeslníků." A tentýž autor o venkovu: "Venkovské obyvatelstvo, jež si až do roku 1618. zachovalo jistou zámožnost, není než houfem žebráků. Skoro všude hospodářské nářadí bylo pobráno a dobytek odveden. Nejšťastnější si zachovali několik koňů tak vychrtlých, že byli zapřahování i po čtyřech a po šesti. Na mnohých panstvích sami sedláci a ženy jejich tahají pluh. A jestliže přece obilí uzraje na této tučné a úrodné půdě, sklizeň se neprodá." A do třetice nám ještě jednou profesor Ernest Denis potvrzuje hrůzný příznak doby - všeobecné zpustnutí: "Je velmi málo dětí. Divokosti a surovosti přibývá, divoši, navrátivše se ku prvotnímu stavu, žijí v lesích a jejich řeč přestává na několika zvucích, nejasně vyrážených. Opilství je módou a sportem. Velmi časté souboje jsou pravými vraždami. Nakažlivé nemoci se šíří. Nevědomost a pověra přesahují všechny meze obrazotvornosti."
Ještě však nebylo řečeno zcela vše. Ještě se lze ponořit hlouběji. Několik válečných zim z těch třiceti bylo výjimečně krutých, zvláště ta v roce 1634. Máme o to další svědectví od Petra Lehnsteina: "Jak uboze vypadají nová velká města! Tam, kde byly dříve stovky ulic, není jich dnes ani desítka. Jak ubohá jsou malá města a otevřená místa - jsou vypálená, pobořená, rozbitá. Není tam vidět střechy, dveře ani okna. A jak se zacházelo s kostely - byly vypáleny, zvony odvezeny, kostely byly proměněny v záchody, maštale pro koně, příbytky pro markytánky, kouty pro kurvy, a na oltáře byly dávány výkaly. Ó bože, jak uboze vypadají naše vesnice! Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larv a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a  oplakal." Stávalo se, že lidé nejedli jen psy a kočky. Stávalo se, že lidé, kteří zemřeli, nebyli pochováni. Stávalo se, že živí se živili mrtvými, že jedli jejich maso a vnitřnosti.
Do exilu během třiceti let po Bílé hoře bylo vyhnáno asi 36 000 rodin.  Tedy 120 000... možná 150 000 lidí. Některé odhady bývají i vyšší. Jednalo se o desetinu obyvatel Čech a Moravy (do tohoto počtu však nejsou zahrnuti poddaní: jejich pohyb není možné v pramenech nijak zjistit).
Po válce trvající déle než tehdejší statisticky průměrný život zmlkly konečně zbraně, i když - ještě ne tak docela.  Boj končila generace znající víceméně jenom krev a pustošení, generace otrlá i zubožená, vyrostlá takřka bez škol, bez víry a ideálů.  Její oběť bude celoživotní.  Dokud tato generace neopustí svět, bude atmosféra v naší zemi poznamenána zostřenou surovostí a bezcitností. Prostředky duchovní obnovy budou dlouho dosahovat jen hubených výsledků, protože se budou obracet k vyprahlým srdcím a otupělým mozkům. Co ještě čekalo tu obětovanou generaci? Jaký život? V jakém světě? Silnice budou krajně nebezpečné. Práce na polích se na léta stane riskantní. V kdejakém temném zákoutí bude číhat smrt. V loupežích, v organizovaných přepadech povozů či samot, ve vraždách kvůli košili nebo ovci a ještě v dalších projevech devastovaného lidství, v tom všem bude doznívat drsná třicetiletá zkušenost války jako všedního dne.
Budete-li mi chtít tvrdit, že se to nedá srovnávat, protože dnes je "jiná doba", říkám že můžeme děkovat, že žijeme dnes a tady...
Petr Hora-Hořejš, Bohumil Kolář a Josef Veselý, zkráceno.