Mnoho lidí má dojem, že jestliže něco garantuje a poskytuje stát, tak je to jistotou, zatímco na anarchickém, volném trhu, je vše nejistým. Opak je však pravdě mnohem blíž. Nebo snad dává smysl naivně sázet na jednu kartu?
Ludwig von Mises nejednou varoval před používáním analogií, zejména technických a vojenských, k vysvětlování fungování trhu.1) Toto varování je třeba mít na paměti. Nicméně i tak nedokážu odolat a dovolím si několik takovýchto "analogií" uvézt. Myslím si, že mohou mít, vedle zjednodušení, rizik a nedostatků, i nějaký omezený informační přínos. Důležité je aby čtenář tohoto textu měl na paměti, že je cílem nabídnout obecnou myšlenku, můj subjektivní postřeh, nikoliv doslovnou, plně odpovídající skutečnost mezi (svou podstatou) odlišnými jevy.2)
Chci tímto textem podtrhnout praktický přínos a, z mého pohledu, vyšší míru jistoty, kterou volný (státem nedeformovaný) trh přináší oproti zestátněným, centrálně plánovaným odvětvím. Mnoho lidí má totiž stále dojem, že jestliže něco garantuje a poskytuje stát, tak je to jistotou, zatímco na anarchickém, volném trhu, je vše nejistým. Opak je však pravdě mnohem blíž.
Zatímco na jedné straně stoj volný trh, pojatý v tomto textu jako robustní, modulární respektive redundantní systém, kde se řada konkurentů snaží uspět v prodeji svých produktů a služeb, a jsou mezi sebou obvykle nahraditelní, usilují o to aby své konkurenty nahradili, tak na druhé straně stojí monopolista, jednolitý systém, který, pokud se zhroutí, může způsobit masivní, dlouhodobý výpadek celého typu služeb nebo produktů. I na současných, státem deformovaných, trzích máme celou řadu firem, které si navzájem konkurují. Je jejich cílem být v prodeji úspěšnější než jejich konkurent, k dosahování úspěchů. Je pro ně nutností dobře odhadovat současné i možné budoucí preference nakupujících. Je pro ně důležité být připravenými, adaptovat se na změny, které přináší konkurence, a také nové technologické objevy, výrobní postupy, změněné preference zákazníků, změny cen atp.3) Ať už tím, že přinesou lepší produkt, nebo srovnatelný za nižší cenu, ale i na to když konkurence nějakým závažným způsobem selže, své stávající zákazníky ztratí a oni začnou hledat alternativy. Pro konkurující firmu je výnosné se takovou alternativou stát. Ráda zaujme místo neúspěšného konkurenta. Vyplní prostor, který se uvolnil a dodávky žádaných produktů díky tomu proudí stále dál.
Při zhroucení státního monopolu toto však nefunguje. Výpadek dodávek daného produktu na trh může být rozsáhlý a dlouhodobý, tak jak jsme mohli pozorovat zejména u socialistických režimů minulého století (citelný nedostatek vložek, toaletního papíru, stavebního materiálu, potravin... co člověka napadne, s tím, že někde byli nedostatky fatální) nebo v dnešní socialismem prožrané Venezuele (nedostatek pohonných hmot, léků, velmi omezené dodávky energie, vážný nedostatek potravin, omezování státních "sociálních služeb" atp.). Ten kdo by selhání státní monopolistické produkce nahradil, de facto by tedy zachránil populaci před vážným nedostatkem potřebných produktů, je skrz státní legislativu jednoduše zakázán. Takové selhání navíc nebývá jen lokální (jako když selhává váš lokální subdodavatel), ale může být, při nutné slepotě a typické topornosti státní byrokracie, masivních rozsahů zasahující miliónové populace, celé regiony i kontinenty (jak jsme opět mohli pozorovat v minulém století). Jediný systém, který tyto tragické následky dokáže mírnit je alespoň tzv. černý trh, kde je šance řadu nedostatkových produktů sehnat (viz dnešní KLDR). Proto dávám na zvážení. Od kterého systému očekáváte více jistot? Od "nejistého" volného trhu nebo od "jistého" státu? Co pokládáte za vážnější problém. Selhání jedné, prostorově omezené, konkurencí (s velkou chutí) nahraditelné, soukromé firmy? Nebo selhání masivního státního molochu jehož výpadek může být (a mnohokrát byl) prostorově a svou hloubkou společensky až fatální tzn. existenčně postihoval dokonce milióny lidí?
V technické "analogii" je to obdobné jako s některými počítačovými sítěmi, které nevyužívají žádné redundantní (ve smyslu "záložní") síťové prvky. Kde poškození jednoho prvku znamená úplné znemožnění přenosu mezi podsítěmi (přeseknutý kabel, zničení síťového hardware/uzlu). Stejně tak jako chybná rekonfigurace switchů, routerů, které mohou způsobit masivní výpadky nebo zahlcení sítí jež by modulární přístup prostorově alespoň omezil. V datacentrech se například běžně využívají systémy se záložními zdroji a větráky, které, i když čas od času selžou, fungují i na jeden zdroj, na jeden větrák, s tím, že prvek, který selhal je vždy obvykle během krátké doby nahrazen, a klienti, kteří služby běžící nad těmito systémy využívají, ani nepocítí rozdíl. I na aplikační vrstvě můžeme vidět modulární přístupy, které umožňují kontinuální běh programu i přesto že některé z jejich procesů selžou (viz třeba současné webové prohlížeče). Obdobné funguje také v rovině biologické. Některé orgány lidského těla mohou fungovat do určité míry redundantně (i když ne plně), tzn. člověk může žít i s jednou ledvinou, s jednou plící, muž má šanci reprodukovat se i s jedním varletem, dokonce i narušení funkcí jedné mozkové hemisféry může být, díky plasticitě mozku, do určité míry následně vyváženo hemisférou druhou. I v přírodě se tento typ "záložních opatření" objevuje. Zálohy se prostě hodí.
Závěrem lze tedy říci, že pokud nám na něčem opravdu záleží, tak je zcela smysluplné proto mít potenciální náhradu, mít to nějak "pojištěné", mít zálohu. Jestliže je to pro nás důležité, je vhodné aby to bylo odolné, robustní. Aspoň za sebe můžu říci, že potraviny, léky, technika, železniční i jiná doprava, ošacení, energie, (nepolitické) peníze apod. jsou pro mě důležité a tak bych byl rád kdyby nebyly v rukou nějakého privilegovaného monopolisty, který může v zajišťování daného produktu nebo služby fatálně selhat, legislativou a násilnou mocí státu zakázat konkurenty (potenciální náhradu), být za své masivní selhání reálně neodpovědný (neeliminovatelný), o dodávky těchto důležitých produktů mě připravit. Státní monopol funguje stylem "all-in". Je to nejistá sázka na jednu kartu, která se může citelně vymstít. A historie i současnost nám k tomu dodávají mnoho brutálních zkušeností. Budiž dnešní KLDR, Kuba, Venezuela nebo socialistické experimenty v ostatních zemích, dalším trpkým poučením, otřesnými příklady monopolizace mnoha odvětví všežravým státem. Příklady opravdu nehodné následování. Příklady od kterých se musíme rázně vzdalovat, nikoliv se k nim postupně opět přibližovat.
I proto preferuji volný trh.
Poznámky a zdroje:
1) Viz veledílo "Lidské jednání" Ludwiga von Misese - http://libinst.cz/wp-content/uploads/2017/02/Mises-Lidske-jednani.pdf
2) "Srovnáváme" entity, které nejednají versus entity, které jednají (tzn. mají záměr, vědomě volí z alternativ atd.)
3) Bohužel také na nepředvídatelnou, rozporů-plnou legislativu.
4) Více o robustnosti viz první kapitola zvaná "Liberalismus, socialismus a robustní politická ekonomie" v knize "Robustní politická ekonomie pro 21. století" od profesora Petera Boettke.
5) Modulární přístupy lze nalézt v rámci různých oborů. Mě v případě tohoto článku inspirovala asi nejvíce, vedle zdroje uvedeného výše, kniha "The Art of Network Architecture" autorů Russ White a Denise Donohue, prvně vydaná roku 2014.
