Jedna z děsivých skutečností dneška je, že první co mnohé lidi napadne při vyslovení pojmu "sociální systém" je stát, nikoliv rodina. A to je další nebezpečný "úspěch" etatistů.
Dovolme si stručné srovnání. Na jedné straně stojí přirozený, evoluční, osvědčený, desítky tisíc let starý sociální systém zvaný rodina. Na straně druhé, v rámci střední Evropy ani ne 200 let starý, politicko-byrokratický experiment. Zatímco první systém se vyznačuje přirozenou kooperací, nezištností a hlubokými citovými vazbami mezi jeho členy, ten druhý se vyznačuje nedobrovolností, marnotratností, parazitismem, anonymitou a tedy i absencí jakýchkoliv citových vazeb, hlubokou zadlužeností vedoucí čas od času i k jeho zhroucení. Systém, který navíc vznikal často spíš z politické vypočítavosti, těch, kteří jej uzákonili, než z nějakého hlubokého citu a altruismu. Je tedy děsivé, že se mnoho lidí duševně i fyzicky upíná, spoléhá na ten druhý, velmi nejistý, vhodněji spíš označitelný jako systém asociální. Děsivé je také to, že stát jako organizace, která svůj asociální systém prosazuje, tak zároveň ten elementární, tedy rodinu, mnohými způsoby poškozuje i úplně ničí.
Mezi osvědčené - státní - způsoby ničení rodin patří bezesporu válka. Minulé i nýnější zahubily milióny rodin. Mnoho přeživších otců, synů, dcer a matek, vzdálenějších rodinných příslušníků, přátel, se pak z válek vynořilo jako kompletně zmrzačené lidské trosky. Zločinecké aktivity státu zvané "válka" jsou i v tomto ohledu to nejničivější.
Ke krvavým koncům našich příbuzných s jistotou přispívá také situace na státních cestách a ulicích kde panuje především chaos a bordel. Nebezpeční řidiči nebo volně se potulující kriminální plebs, které nějaké předpisy, zákony vůbec nezajímají. Mocný stát s nimi stále - kupodivu - vítěznou bitvu nevybojoval. A oni tak nadále nás i naše příbuzné vraždí, okrádají, záměrně i nezáměrně mrzačí. Jestliže však státní aparát něco ovládá dokonale, pak je to trestání civilizovaných, viz níže...
Mezi další "oblíbené" státní metody ničení a poškozování rodin patří státem naordinovaná nezaměstnanost. Zatímco na opravdu volném trhu, bez legislativních zákazů, omezení a umělého prodražování práce skrz různé socialistické zákoníky, daně, odvody a podobně, lze pozorovat zcela minimální, spíš krátkodobou, a především dobrovolnou, nezaměstnanost. To "moudré" státy "blahobytu" dokážou zajistit i roky trvající nezaměstnanost ve výši desítek procent, tedy pro tisíce, statisíce i milióny zcela práce-schopných lidí. To je naprosto zvrácené. Je celkem pochopitelné, že kvalitu života členů rodin taková situace obvykle nezlepší, mírně řečeno. Navíc je tady pak také následný fenomén "stěhování se za prací", což často může znamenat, že se od sebe příbuzní odtrhnou i na vzdálenosti stovek či tisícu kilometrů. To soudržnosti rodin opět příliš nepomáhá.
Lze nalézt i další "státní efekty" jako už jen to, že se stát snaží tvářit jako otec a matka, viz již zmíněný levicový koncept "státu blahobytu" kdy se o nás stát údajně "postará od kolébky do hrobu". Pokud odhlédneme i od děsivějšího, uvěřitelnějšího, významu tohoto příslibu. Tak zde máme i vytváření falešné jistoty. Toto může vyvolávat další z tendencí se své rodině vzdalovat a do budoucna spíš spoléhat na marnotratné, nevypočítatelné a reálně nezodpovědné politiky (oni si už nakonec, při výkonu své "služby", nastřádají na další život víc než dost). Například mít málo potomků, méně vlastních úspor, nemít domov ve svém vlastnictví a podobně. To nakonec může znamenat, že namísto důstojného staří, v rodinném kruhu, člověk umírá v nějakém šedivém odkladišti starých lidí, opuštěný, obklopen cizími, vydaný jim napospas. I těchto potenciálních "jistot" by si lidé, kteří se příliš upínají na stát měli být vědomi.
Negativní dopady na rodinu i celou společnost má samozřejmě také vnucené státně-socialistické školství, kde samozřejmě o svých dětech nerozhoduje primárně rodič, ale státní byrokrat. A ať už je zelený, oranžový nebo modrý, vždy se jedná o státní centrální plánování. Namísto aby se školství kompletně odstátnilo a rodičům a jejich dětem se navrátila autonomie ve vzdělávání, tak se vedou nekonečné debaty o tom jak tento přehnívající socialismus vylepšit, naplánovat jinak. Je potřeba podtrhnout, že ať už jste věřící nebo nevěřící, konzervativní nebo volnomyšlenkář, kdokoliv, tak dokud bude stát dominovat nad vzdělávacím systémem (i tím "soukromým"), tak jsou hodnoty vaší rodinny v neustálém ohrožení, protože já, vy ani nikdo jiný nevíme kdo do úřadu v budoucnu nastoupí. Pokud bude opačných názorů a hodnot než máte vy, tak máte jistotu (v posledních letech jsme toho byli všichni svědky), že "to správné", pro vás ať už jakkoliv hloupé a odporné, do myslí, životů a způsobu vzdělávání vašich dětí skrz svá politická privilegia jednoduše protlačí. Ať už zelené, oranžové nebo modré. Je potřeba si uvědomit, že stát mnohé roky odebírá (pod hrozbou trestu při nevydání) na významnou část dne vaše potomky mimo sféru kde můžete svobodně rozhodovat. Namísto vás - rozhoduje on. Namísto vás - prostředí, zásady vzdělávání, vyučující a finační náklady na tento systém "zdarma" - definuje on. Ani toto soudržnosti rodiny, a ani mnoha jiným věcem, opravdu nepomáhá.
Po dostatečném naznačení tragických efektů asociáního systému státního, si shrňme opěrné body systému smysluplného, zdravého. Na prvním mistě jsem já, člověk který se o sebe stará, platí si (dobrovolně) pojištění, pracuje nebo podniká (na státem nezohyzděném trhu), střádá si úspory (které mu neznehodnocuje inflační aktivita státní centrální banky a které stát nerozdává nedobrovolně cizím), vlastní dům nebo byt (který mu nikdo nevybombarduje, nevyvlastní tzn. neukrade). Na druhém, mí blízcí nebo vzdálení příbuzní a přátelé (kterých ideálně není málo a kteří nejsou příliš vzdálení). Tedy, rodiče, prarodiče, tety a strýcové, kteří se o vás starají když jste mladí; vaše (mnohé) děti a jejich partneři, kteří se o vás starají když jste staří; přátelé se kterými si navzájem pomáháte když jste v nouzi. Na třetím místě, mí známí z dobrovolných sdružení, komunit, kterých jsem členem, ale také někteří ochotní kolegové z práce, sousedé apod. A samozřejmě, taktéž již velmi prastaré a tradiční, různorodé lokální, regionální i globální charitativní organizace, církve apod. Jinými slovy, přirozený, evoluční, státy nijak nevynalezený, mnoho-úrovňový a násilím nevnucený sociální systém jehož mnohé složky existují, osvědčují se a pomáhají již desetitisíce let.
To je sociální systém, který máme chránit a respektovat. Systém na který má smysl se spolehnout.
