Emigrovat není zločin - být přijat není nárok

Tento článek je stručným pojednáním o libertariánských alternativách k ignoraci, servilnosti a impotenci politického aparátu při řešení současné migrační krize.

Jako libertarián výjimečně stojím někde uprostřed dvou často propagovaných extrémů tzn. od "otevřené náruče" až po "odpor, striktní ne". Na jednu stranu uznávám výhrady k představě stability a harmonie multikulturní společnosti, rozumím obavám z přílivu davů neznámých lidí, tedy i nových zločinců a potenciálně nebezpečných radikálů, naprosto rozumím také obavám z využití demokratického mechanismu a "sociálního systému" minoritami z jiných tzv. civilizačních okruhů. Ale z opačného pohledu... stále se bavíme i o lidech, kteří unikají před válkou, násilím a socioekonomickým rozkladem ve svých původních zemích (udělal bych to samé), i o těch tzv. ekonomických migrantech, kteří pro sebe hledají materiálně příznivější podmínky. Na tom není nakonec nic špatného vzhledem k tomu, že i mezi námi je mnoho takových. I já sám jsem dočasným ekonomickým migrantem byl. Jestli je problém v tom, že by využívali "naše sociální systémy“, tak je problém v daných systémech, ne v nich. I bez nich jsou milióny lidí přinuceny financovat miliónům cizích lidí jejich životy aniž by tak dobrovolně chtěli. Jestli je riziko ve využívání demokratického mechanismu k prosazování cizorodých nábožensko-politických hodnot na úkor ostatních lidí, na úkor původního obyvatelstva, tak je opět problém v daném mechanismu (kde si můžete prohlasovat více peněz z cizí peněženky, větší možnost neoprávněně kecat do životů jiných lidí,...). Na druhou stranu, otevřená náruč s komfortním vědomím toho, že "já" za nové obyvatele nebudu nijak zodpovědný, že problémy s nimi spojené zaplatí a vyřeší stát (tzn. opět, nedobrovolně i my ostatní), že se zde, daleko ode mne a mé rodiny, jen tak "rozplynou". To je jen těžko obhajitelné.

Libertarianismus může podle mého chápání nabídnout dvě možná řešení: prvé, v rámci plnohodnotného soukromého vlastnictví a druhé, částečné a méně konzistentní, v rámci aktuální, státem silně prolezlé společnosti. V prostoru úplného soukromého vlastnictví je každý člověk svým způsobem "imigračním úředníkem", který rozhoduje jestli do prostoru jeho majetku může někdo konkrétní imigrovat či nikoliv. To on je tím u koho by ti nově příchozí lidé eventuálně žili. Kdo by jim měl pomáhat, finančně i jinak, usadit se; pomáhat jim přímo i nepřímo s jejich sociální integrací, místním jazykem, prací. Věřím, že mnoho lidí s nyní "otevřenou náručí" by si hluboce rozmyslelo možnost, že by se zcela cizí lidé, z úplně jiné části planety, mohli usadit v jejich vlastních domovech, žít s jejich rodinami,... a to se všemi možnými riziky a náklady. Také by jistě mnozí očekávali, že jestliže chce někdo zcela cizí vstoupit do jejich domu, případně u nich i nějaký čas žít, tak je povinností příchozího ubezpečit a odůvodnit proč by takovou velkorysou možnost dostat měl. Nikoliv povinností hostitele. Druhé řešení, v současné situaci, s rozsáhlým státem na našich bedrech, je obdobné... "ano, ale". Imigrace z různých koutů světa? Ano, není to zločin, ale nechť ti, co jsou tak otevření a solidární jsou za nové obyvatele osobně zodpovědní, finančně i právně. Jestli jsou ti lidé opravdu tak humánní a solidární, tak nechť nabídnou uprchlickým rodinám své domovy. Své domy, byty a chaty. Ne bídné uprchlické tábory financované i z peněz nás ostatních. Nechť jim pomáhají, samostatně nebo skrze dobrovolné nadace, na své vlastní náklady. A nechť nesou nějaký díl odpovědnosti za jejich potenciálně zločinné jednání.

Podstatou obou těchto řešení jsou:

1. Reálná odpovědnost konkrétních lidí.

2. Decentralizované, individuální posuzování a rozhodování.

3. Respekt k přirozeným právům všech lidí.

4. Reálná nikoliv zdánlivá, politická „solidarita“ z cizích peněz.

5. Nespoléhání se na „moudrá a prozřetelná“ rozhodnutí vlád a parlamentů.

6. Alespoň částečné navrácení možnosti svrchovaně rozhodovat o místě kde žijeme zpět do našich rukou.

Jako mnohem fundovanější zdroj informací k tomuto tématu doporučuji knihu Jesúse Huerta de Soto s názvem Teorie dynamické efektivnosti, kde se v osmé kapitole libertariánskou teorií svobodné migrace zevrubně zabývá.