Zavřít plynovod bez postihu? Nikoli!

V roce 2012 jsme byli v egyptsko-izraelských ekonomických vztazích svědky  jedné pozoruhodné záležitosti. Pozoruhodné především svým mediálním obrazem.

Po sérii teroristických útoků na severosinajskou část plynovodu, který dopravuje (dopravoval) zemní plyn z Egypta do Izraele (a Jordánska), došlo z egyptské strany k úplnému zastavení dodávek.

Přestože šlo o porušení smlouvy z roku 2005, podepsané ještě za Mubaraka, a to porušení egyptskými dodavateli, v médiích byla psí hlava nasazována Izraelcům. Byli obviňováni div ne z vykořisťování egyptského lidu: kladlo se jim za vinu, že plyn odebírají za nižší cenu než je ve světě obvyklé. Mubaraka by za to mnozí nejraději viděli na šibenici.

(Zde obecná poznámka. Obchodní transakci vytvářejí vždy nejméně dvě strany. Nemýlím-li se, souvisí to s principem nabídky a poptávky. Mám proto problém s kriminalizací těchto vztahů ve smyslu: kdyby Egypťané zodpovědní za smlouvu s Izraelem prodávali Židům plyn dráž, nemuseli by „okrást národ“ o tolik a tolik milionl dolarů. Vždycky je přece teoreticky možné chtít něco prodat dráž, ale prakticky to má malý háček. Někdo musí být ochoten onu komoditu za onu dražší cenu koupit.)

Vypadalo to celé tak, že v Káhiře udělali vlastně správnou věc, když zabránili Izraelcům v dalším „ožebračování egyptského lidu“. Tak trochu se v té nenávistné propagandě ztrácela elementární mezinárodní obchodní pravidla. Dojem z mediální interpretace vypadal neuvěřitelně: Egypt ze dne na den zavře smluvnímu partnetovi armatury na plynovodu – a nic se nestane.

Realita byla ale poněkud jiná. Armatury byly sice natrvalo uzavřeny, ale to bylo pouze „A“ v celé kauze. Nyní přišlo „B“.

V neděli (6/12) přinesly egyptské (a jistě i jiné) servery zprávu, že dle rozhodnutí mezinárodní arbitráže musí dodavatelská strana, tedy Egypt (zde jde o státní společnosti EGPC a EGAS) zaplatit za zastavení dodávek odběratelům (Israel Electric Company IEC a jeho partnerské společnosti Egypt Mediterranean Gas EMG) 1,76 mld USD (pro IEC) a 288 mil USD pro EMG. Plus úroky a náklady řízení.

Poškozená strana uvedla, že po zastavení dodávek egyptského natgasu (výraz pro zemní plyn) ji těžce ekonomicky poškodilo, protože si musela zajistit dražší palivo a to dramaticky zvýšilo její náklady.

Dlužno dodat, že v arbitrážním návrhu chtěla původně IEC 3,8 mld USD a EMG 1,5 mld USD, nicméně rozhodci jejich požadavky patřičně zredukovali.

Po přečtení této zprávy si člověk může oddechnou, byť ne příliš hlasitě, že svět alespoň do jisté míry funguje normálně.

Egypt ovšem zareagoval bezodkladně a ještě v neděli dal na vědomí, že EGPC a EGAS se proti rozhodnutí arbitráže samozřejmě odvolají. To je postoj jistěže pochopitelný. Nebyla by to ovšem Káhira, aby do soukolí ekonomických vztahů s izraelskými partnery nenasypala trochu písku ze Západní pouště.

Nedávno bylo zveřejněno že egyptský holding Dolphinus uzavřel předběžnou smlouvu s izraelskými společnostmi Delek a Avner (zkrácené názvy) o budoucím importu zemního plynu z izraelského středomořského ložiska Leviathan do Egypta (od roku 2019). Egyptská vláda ovšem v aktuálním prohlášení uvedla, že jednání o této transakci budou suspendována a úřady zmrazí proces vydání povolení k dovozu izraelského natgasu.

Je to s podivem, neboť jsou to právě představitelé Egypta v čele s prezidentem Sisim, kteří kudy jezdí, tam volají po investicích do ekonomiky země a po hospodářské spolupráci. Když jde ale o Izrael, je zjevně košile (politická hlediska) bližší než kabát (korektní obchodní vztahy).