Vzpomínka niterně osobní

Životní osudy jednotlivců jsou úzce spojeny s dějinami národů, obecně řečeno s politikou. Kdyby se vývoj v Evropě ubíral jinými cestami, můj otec by se narodil úplně jinde.

V těchto dnech si připomínáme – já a moji mladší sourozenci, bratr a sestra – 95. výročí ode dne, který předznamenal život nás tří: v Polsku se narodil náš tatínek. Proč, ač Čech, právě tam?

Kdyby dopadla jinak bitva na Bílé hoře 1620, tedy kdyby zvítězily síly České konfederace, přišel by tatínek na svět bezpochyby někde v Čechách, jelikož by jeho předci – po tragické bělohorské porážce tajní evangelíci, jimiž by pochopitelně nebyli – nebyli nuceni odejít z vlasti tam, kde mohli svobodně vyznávat svoji víru, kterou se hlásili k Husovi, Jednotě bratrské a poněkud přímočaře řečeno k české reformaci. Do pruského Slezska, kam je pozval v době, kdy jeho vojska obsadila část Čech, pruský evangelický král Friedrich II. Později, na začátku 19. století, se někteří čeští evangelíci, včetně našich předků, usadili v Polsku. Pokud jde o protestantskou denominaci, hlásili se k evangelickému reformovanému (tj. kalvínskému) vyznání.

Za války se oblast, kde otec s rodiči a sestrou v Polsku žil, stala součástí Třetí říše, nespadala tedy do Generálního gouvernementu, ani nebyla začleněna do teritoria druhého agresora, Sovětského svazu. Rodina byla nucena přestěhovat se do severního Německa, kde dědeček chodil do práce a otec do školy (na začátku války mu bylo jedenáct). Po osvobození americkou armádou se prarodiče a můj otec vrátili do Polska, zatímco tatínkova sestra se v Německu seznámila s nuceně nasazeným Holanďanem a zamířila opačným směrem – do osvobozeného Nizozemského království. V Československu nikdy nežila.

Netrvalo dlouho a tatínek se s rodiči připojil k transportům, které přivážely pobělohorské emigranty do svobodné vlasti. Sotva tehdy mohli tušit, že za tři roky jedna totalita vystřídá druhou, byť v podmínkách nikoli reálné, ale studené války. Návrat z pobělohorské emigrace v roce 1945 byl patrně důvodem, proč se otec později rozhodl, že naše rodina zůstane ve vlasti a znovu se cestou exilu nevydá, ačkoli možnosti se v době pražského jara nabízely. Výjimkou je můj bratr, který uprchl v 80. letech a žije na západě Německa.

Uvádím tyto úryvky z rodinných análů proto, abych ilustroval těsné sepětí velkých dějin s malými, osobními. Ty první zásadně ovlivňují ty druhé.

Deset let po válce se otec oženil; naše maminka pocházela z Vysočiny; v následujícím létě jsem se narodil. Žili jsme tehdy v severních Čechách, naším prvním domovem byla po dobu tří let fara, kde v evangelickém sboru sloužil jako farář můj strýc, jehož manželkou byla maminčina sestra. Zatímco prostor pro konání bohoslužeb byl přímo faře (jedna nevelká místnost), v jejím těsném sousedství stál tehdy katedrální chrám Starokatolické církve (kdo zná české církevní dějiny, jistě ví, kde jsme tehdy bydleli). Vzpomínám si jako dítě, že když se v evangelickém sboru konalo shromáždění s větším počtem věřících, starokatolická katedrála byla pro tento účel zapůjčena. Zajímavost: katedrálou přestal tento svatostánek být v roce 1995; v témže roce náš tatínek odešel do nebeského domova.

Jako hluboce věřící člověk – totéž platí i o mamince – nás otec vedl především k víře a k úctě k Pravdě. V duchu Husově a pak dalších reformátorů poměřoval pravdu Pravdou, tedy tím, co učí Bible. Takříkajíc padni komu padni. V naší rodinné knihovně nechybělo ani stěžejní dílo Jana Kalvína „Instituce“ – když jsem ji začal pročítat, udivilo mě, že u některých pasáží je tužkou připsán otazník. U těch, o nichž byl otec přesvědčen, že nejsou v souladu s učením Bible.

Tento zásadový postoj byl také důvodem, proč moji rodiče – spolu se strýcem-farářem a dalšími příbuznými, kteří to viděli stejně – opustili v druhé polovině 60. let evangelickou církev. Došli k závěru, že křest nemluvňat není v souladu s tím, co o křtu učí Bible (nejprve uvěřit, pak se nechat pokřtít, nikoli obráceně) – a hledali jiné duchovní společenství názorově spřízněné. Bylo mi jedenáct, když jsme se stěhovali do karlovarské oblasti Krušných hor.

Zmíněný otcův principiální postoj patří k tomu důležitějšímu, co jsem se od něj naučil. Týká se to nejen náboženských záležitostí, ale také občanského života. Když jsem v patnácti letech čelil ve škole náboru majícímu za cíl zlákat co nejvíc žactva do Socialistického svazu mládeže (SSM – politická organizace komunistického režimu) a jeden agilní kamarád (pozdější předseda celoškolského výboru SSM) řekl „Jdeme všichni“, vystoupil jsem, to mi bylo patnáct, a zareagoval „Až na mě“. Měl jsem sice punc černé ovce, ale nedovedl jsem si představit, že bych jako člověk vychovaný v křesťanské víře a s takovou náboženskou rodinnou tradicí mohl být členem organizace, která byla veskrze ateistická a sloužila zájmům režimu, který měl pro křesťany a víru v Boha nejhlubší pohrdání. (Šokem pro mě bylo pozdější zjištění, že mladí lidé v jiných křesťanských sborech jsou v SSM aktivní; dodnes to nechápu.)

Tento navenek rebelský přístup jsem uplatnil – ačkoli jsem jinak introvertní osobou – ještě dříve, v šestém ročníku základní školy. Když jsme se v zeměpise učili, že hlavním městem Izrael je Tel Aviv, přihlásil jsem se s námitkou, že doma mi říkali, že je to Jeruzalém.

Tím se dostávám k otcovu myšlenkovému odkazu pro současnost. Vedu s řadou lidí polemiku na téma homosexuálního intimního styku. Stejně jako jsem porozuměl tomu, kde se nachází Pravda v záležitosti křtu nemluvňat, chápu i to, že homosexuální praktiky jsou tím, co v duchovní sféře nazýváme hříchem. Tak to jednoznačně definuje Bible a toto učení nelze žádnými revizionistickými teoriemi obejít či snad popřít.

Je toho samozřejmě bezpočet, za co jsem otci vděčný, týká se to vztahu k hudbě nebo literatuře, jakož i samotného vztahu k nám, jeho dětem; a jde také o moudrost spočívající v tom, že i na nepříjemných aspektech života lze najít cosi pozitivního, snad to mohu nazvat rozumnou mírou nadhledu. Vzpomínám si na jeho vyprávění o nemilém překvapení, když byl po návratu do republiky jako teenager svědkem toho, jak novopečení čeští „hrdinové“, také teenageři, šikanovali svého vrstevníka jenom proto, že byl Němec a ničím jiným se neprovinil. Otec se ho zastal, protože za války žil v Německu, kde mu nikdo takto bezdůvodně neubližoval. (To není obhajoba hnědého zla, ale životní realita.)

Shrnuto jednou větou: Jde o život v Pravdě. Totéž hlásal Jan Hus a můj otec významně přispěl svým příkladem k tomu, aby na toto dědictví kostnického mučedníka nebylo v naší rodině zapomenuto.