Vzpomínání na Šestidenní

Bylo mi tehdy deset. Na kalendáři  pondělí 5. června 1967. Otec vstoupil do kuchyně a pravil: „Mezi Izraelem a Egyptem vypukla válka.“ Napadlo mě: Vždyť jsou to bratři. Jak jsem k tomu (nesmyslu) tehdy došel?

Těžko po pěti dekádách života soudit, ale zřejmě jsem právě studoval (doma, soukromě) tu část starověké izraelské historie, která se týká příběhu zvaného Josef v Egyptě. Jeho obsah se tak dal definovat (jako bratrský vztah – viděno očima desetiletého kluka): Izraelec Josef byl povýšen faraonem na prvního státního úředníka. Faraon Josefovi: „Stolicí toliko královskou vyšší nad tebe budu (kniha Genesis 41:40).“ Do Egypta se posléze přestěhovala početná rodina Josefova otce Jákoba – Izraele a mezi oběma stranami panovalo „bratrské přátelství“.

Proto mě tehdy otcovo sdělení ohromilo a překvapilo. Válka mezi bratry? Netrvalo ovšem dlouho a pochopil jsem svůj omyl, k němuž došlo krátce před mými jedenáctými narozeninami (to znovu zdůrazňuji – než zase ti, kdo mé postoje nenávidí, začnou nabíjet).

Patnáct let trvala izraelská vojenská správa Sinajského poloostrova. Vzpomínám si, jak mi tehdy přátelé naší rodiny žijící ve Spolkové republice (kteří věděli o mém kladném vztahu k Izraeli) darovali kolekci izraelských pohlednic, z nichž jedna byla obzvlášť zajímavá – a dnes má historickou cenu. Je z města Qantara na východním břehu Suezského kanálu. Na stožáru vidíme izraelskou vlajku. Působí až závratně magicky.

Ještě o něco déle, přes dvě desetiletí, trvala nenávist československého komunistického režimu vůči Izraeli. Nenávist vyvolaná Šestidenní válkou 1967. (Odečíst můžeme měsíce pražského jara.) Pro někoho, kdo se narodil, aby miloval Izrael, těžká doba. Doslova temno. Kdo si myslí, že přeháním, ať si prostuduje tehdejší Rudé právo či propagační tituly jako třeba týdeník Nová doba, případně jakoukoli jinou režimní politickou literaturu týkající se Izraele. Bylo to hnusné, odporné.

Leč všeho do času. Po pseudonormalizaci přišla normalizace skutečná. Nastalá svoboda mi umožnila vycestovat do Egypta a stanout na břehu Tiranské úžiny, jejíž zablokování Násirem v květnu 1967 bylo aktem agrese a jednou z roznětek Šestidenní války. Stál jsem tehdy v úžasu na útesu nad úžinou a říkal si: Tak tady to všechno začalo.

Jenomže – všechno špatné je k něčemu dobré. Izraelský územní zisk po fenomenálním vítězství, celý Sinajský poloostrov obsazený ve třech dnech (5. - 7. června 1967), byl jediným způsobem, jak dosáhnout míru. Zde princip výměny území za mír bylo možné aplikovat. Egypt musel poznat hořkost kruté porážky, aby pak v jeho čele stanul muž odvahy – muž míru, Anwar Sadat. Izraelci trpělivě čekali a když Sadat v roce 1977 přijel do Jeruzaléma, byla brána k realizaci nabídky vyslovené již 14. května 1948 v izraelské Deklaraci nezávislosti („nabízíme všem sousedním státům a jejich lidu ruku k míru a dobrému sousedství“) otevřena.

Cesta k míru byla dlouhá, trnitá a krvavá – a úspěšná.

•

... dávno tomu. 22. června 1967 - poslední den, kdy mi bylo deset. Izraelští vojáci na východním břehu Suezského kanálu. (Zdroj: Wikimedia Commons/GPO Israel)