Volby v Izraeli: Den poté

Vlastně bych měl být spokojen. A také jsem. Ze dvou třetin. Přál jsem si, aby vyhrál Likud, do Knesetu se dostala Liebermanova strana a také Nová pravice.

Likud s Bibim v čele vyhrál, byť Modrobílí (MB) mají také 35 křesel v Knesetu, ale nesrovnatelně nižší koaliční potenciál. Skončí Gantz a spol. v opozici? Nejspíš ano. Ale to teď nechme stranou.

Pokud jde o Likud – přání v podstatě splněno. Chtěl jsem po něj víc hlasů než pro MB, aby byl výsledek zřetelnější, ale budiž. 

Liebermanova strana Náš domov Izrael se také do Knesetu dostala, byť prognózy vypadaly všelijak, ale dopadlo to dobře. Tedy spokojenost. To je ta druhá třetina. (Předpokládám, že Lieberman se vrátí do vlády, musím dodat.)

Zklamáním je prohra Nové pravice. Duo Bennett-Šakedová dělalo podle mého pozorování co se dalo, dokonce vsadili na to, že Šakedová patří mezi nejatraktivnější izraelské političky (viz její předvolební klipy), ale zdá se, že to mnoho platné nebylo. Nelze ale nezmínit  ne zcela košer telefonické a SMS aktivity této strany v ruštině, které byly určeny přistěhovalcům z bývalého SSSR (RF) a v nichž jim aktivisté tvrdili, že strana Nás domov Izrael se do Knesetu nedostane a tudíž je třeba dát hlas Nové pravici. Jak patrno, dopadlo to přesně obráceně. (I když dle průzkumů v března a dubna měla Nová pravice obsadit 4 až 8 křesel.)

Osobně mě to mrzí, protože bych raději viděl v budoucí Bibiho koalici Novou pravici (a v parlamentu vedle Bennetta a Šakedové také Alonu Barkatovou,  majitelku fotbalového klubu Hapoel Beerševa, a Caroline Glickovou, do nedávna novinářku Jerusalem Postu), než politiky Unie pravicových stran, leč – lid rozhodl jinak. Přemýšlel jsem o tom, kdo by měl Novou pravici vlastně volit. „Normální“ pravicově smýšlející občan má na výběr Likud (proč by ho měl oslabovat), lidé založení více nábožensky a stojící více napravo pak Unii pravicových stran. Volební alianci, jejíž součástí je i Židovský domov, tedy partaj, z níž Bennett a Šakedová odešli – a vymstilo se jim to.

Jinak řečeno – a extrémně zjednodušeně: sekulární sionisté měli možnost volit Likud, náboženští Unii pravicových stran (ortodoxní mají dvě své strany – Šas a Sjednocený judaismus Tóry), a tak na Novou pravici mnoho hlasů nezbylo.

Poučení: Ne každé rozdělení se vyplatí, ne každá nová partaj zaujme, je to vždycky risk – v českých zemích stejně tak (viz Realisté, Svobodní … ).

Své o tom vědí Arabové. Také oni se rozdělili do dvou formací – a budou mít v parlamentu o tři poslance méně. Po volbách 2015 jich měli třináct, což je citelný pokles. Však je také arabská komunita s nejednotností ve vlastním táboře nespokojena (nemluvě o ne kdovíjaké volební účasti, zhruba padesátiprocentní).

Poražených je ovšem víc, počítat mezi ně ovšem nelze s čistým svědomím Modrobílé, kteří jako nová formace získali tolik, co vítěz Netanjahu – 35 křesel. Je to úspěch, nutné férově přiznat. Naproti tomu lízat rány si mohou labouristé: kdo z nás starších si vzpomene na kdysi dominantní Mapaj, později Stranu práce, musí nad ubohým výsledkem pouhých šesti mandátů vyjádřit Avimu Gabbayovi a jeho týmu soustrast.

Zřejmě příští týden začne prezident Rivlin sérii konzultací se stranami, které byly do Knesetu zvoleny a pokud vše půjde podle toho, jak se to jeví v této chvíli (10. 4. 2019 cca 15:40 SELČ), měl by být pověřen sestavením koaličního kabinetu Benjamin Netanjahu.

Bezpochyby jeden z nejúspěšnějších lídrů Státu Izrael od jeho vzniku.

A ještě politický vtípek, který se v souvislosti s izraelskými volbami objevil. Na Twitteru kdosi napsal, že Izraelci by u příležitosti svého hlasování 2019 měli blahopřát šéfovi autonomie Mahmúdu Abbásovi k patnáctému roku jeho čtyřletého funkčního období. (Na vysvětlenou: Abbás byl zvolen na čtyřleté období v lednu 2005 a ve funkci je stále, protože palestinští Arabové nebyli schopni žádné další volby zorganizovat. Dost podstatný rozdíl mezi izraelským a palestinskoarabským pojetím demokracie.)