Ve vlastní věci: Proč nejsem na hlavní stránce

Napsal Jiří Kopecký do diskuse v Hyde Parku (19. 7.): „Hádá se s panem Stejskalem, který zde z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu nesmí působit.“ Namysli má šefadministrátora Patrika Bangu.

Ten důvod mého doživotního zákazu publikovat na hlavní stránce tak nepochopitelný není. Podle verdiktu administrace jsem opakovaně porušil kodex blogera v oblasti autorských práv týkajících se obrazových materiálů. To už zde bylo prodiskutováno tolikrát, že nepovažuji za přínosné cokoli k tomu dodávat.

Zmíním ale jinou věc.

Pro mě je nepochopitelná tvrdost trestu (doživotí) a nulová varianta, pokud jde o něco podobného amnestii nebo podmínečnému propuštění. Ačkoli to spolu zdánlivě nesouvisí, tvrdost postihu kontrastuje s tím, co pan Kopecký uvedl na jiném místě svého příspěvku (publikován je pod článkem Marie Jandové „Omluva Kateřině Konečné“ z 19. 7. 2024): „Tak to bohužel zde chodí. Prorusácké podržtašky můžou vše. Trollit, urážet a nic. Bráníte se? Máte ban.“

A nejen „prorusáce podržtyšky“.

Nepopírám, že jde o složitější problematiku (svoboda slova vs jiné principy), nicméně celá tato epizoda mi připomněla jednu zkušenost z doby komunistické totality. V 80. letech min. století, kdy u nás vrcholila štvavá protizraelská propaganda hraničící až s hysterií, šla nenávist vůči Izraeli tak daleko, že byly vystříhávány izraelské písničky ze záznamů soutěže o Velkou cenu Eurovize, a to bez ohledu na celkovém umístění (úspěšnost) dané písničky.

Pak do toho osud „hodil vidle“. V roce 1987 přivedl daviscupový los do Hradce Králové reprezentanty Izraele. Co to znamenalo? Že českoslovenští televizní diváci měli možnost během tří dnů vždy po dobu několika hodin sledovat izraelské sportovce. Dávám to do kontrastu s tím, že když Československá televize vystřihávala zhruba tříminutové písničky, a činila tak z politických důvodů (příslušná redakce na Kavčích horách na můj dotaz odpověděla, že nebude dělat propagaci státu, který „soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu“), byla nyní postavena před dilema, jestli mnohahodinové záběry na výkony izraelských tenistů (kteří navíc v Hradci Králové vyhráli 3:2) nebude také chápáno jako propagace státu, s jehož politikou režim nesouhlasí. Takto to pojato nebylo, televize odvysílala v přímém přenosu všechny královéhradecké zápasy.

Z toho jsem pak snadno dovodil, že když bylo možné toto (tenisový přenos), sotva by dávalo smysl pokračovat v praxi vyřazování tříminutových izraelských písniček ze záznamů mezinárodního festivalu. V tom jsem se však mýlil.

Eurovizní přehlídka se v roce 1988 konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde s písní Ne partez pas sans moi zazářila a zvítězila pozdější hvězda světového formátu Celine Dion, hájící tehdy barvy Švýcarska. Izrael vyslal na eurovizní festival Yardenu Araziovou a skladbu Ben Adam, která skončila v konkurenci 21 příspěvků sedmá. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že v záznamu Československé televize vysílaném 29. května 1988 chyběla. Z politických důvodů byla opět vystřižena.

S touto elementární nelogičností jsem se nemohl smířit a obrátil jsem se s dopisem na tehdejšího ústředního televizního ředitele Jan Zelenku. Argumentoval jsem, že když mnohahodinový DC přenos, během něhož byli v záběru izraelští tenisté, nebyl vyhodnocen jako propagace Státu Izrael, mělo by se stejně postupovat i v případě nesrovnatelně kratších izraelských písniček. Jana Zelenku jsem požádal, aby se svou autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů.

Odpověď Jana Zelenky z 2. srpna 1988 byla příznivá: „K tomu Vám mohu sdělit, že jsem vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšete (záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.) byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.“ Bylo to jedno z drobných vítězství a jedna z malých náprav nespravedlností, kterých měl komunistický režim na svém kontě víc než dost. Ke cti pana Zelenky budiž řečeno, že svůj slib splnil. Už v roce 1989 bylo divákům Československé televize umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 slavná Ofra Haza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Nedlouho poté, 13. května 1989, byl záznam eurovizního klání poprvé odvysílán s izraelským soutěžním songem. Jmenoval se Derech hamelech a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji přednesla formace Gili and Gallit.

Jaký z toho mohu učinit závěr? Ačkoli jde o dvě zcela odlišná témata, jedno mají společné – šanci zachovat se buď lidsky, velkoryse, milosrdně, nebo naopak. Řečeno zjednodušeně, mají „šanci dát šanci“. Kovaný komunistický šéf televize po mé intervenci izraelským písničkám šanci dal. Sice „za pět minut dvanáct“, několik měsíců před sametovou revolucí (o té jsme ovšem nikdo neměli tušení), ale dal. Za to si ode mě zaslouží uznání. Naproti tomu administrace blogu iDNES v čele s Patrikem Bangou dala několikrát jasně najevo, že z její strany vůči šanci, že bych se mohl, byť podmíněně, vrátit na hlavní stránku, zastává tvrdě, jednoznačně a nekompromisně odmítavý postoj. Doživotí je prostě doživotí – vlak přes to nejede.

Komunista Jan Zelenka, jeden z představitelů totalitní propagandy, mě tenkrát také mohl odmítnout, ale neuděl to. Zachoval se vůči mému požadavku, který mu byl politicky jistě proti srsti, velkoryse a vstřícně. Počítat s něčím takovým ze strany stávající administrace ovšem nemohu. Tvrdost a bezduché lpění na liteře kodexu vítězí nad prostým lidským přístupem, kterého se ovšem v jiných oblastech tak rádi dožadujeme. Jak moc by se snížila, případně ale také zvýšila reputace administrace v blogerské komunitě, kdyby mi udělila milost a podmínečně mě vrátila na hlavní stránku? Vím, že se to nestane, jen jsem si dovolil svěřit se s myšlenkami, které se mi honily hlavou po přečtení diskusního příspěvku Jiřího Kopeckého. Koneckonců, proč ne – na soukromém blogu, který téměř nikdo nečte. Ale i to je součást trestu, jistě ke spokojenosti týmu administrátorů.