Vatikán po volbě papeže: Trochu jiný pohled

Teologické názory vůdců amerických evangelikálů, jedné z větví křesťanského náboženství, jsou poměrně dobře známé a na internetu snadno dohledatelné.

Ale co postoje evangelikálů působících v tak silně katolické zemi, jakou je Španělsko? Jedním z nich je pastor José Moreno Berrocal, známý především ve španělské jazykové oblasti. Devátého května publikoval na webu Evangelical Focus článek věnovaný jednomu aspektu katolické věrouky. Zdůrazňuje podstatný postřeh. Třebaže papežové se mohou vzájemně lišit v názorech na sociální otázky, existuje něco, co je spojuje, co tvoří tmel římského katolicismu. Je to hluboká úcta k Panně Marii. Potvrdil to i nový papež: první modlitbou, kterou po svém zvolení 8. května pronesl k věřícím ze střední lodžie baziliky svatého Petra, byla Ave Maria. Mariánská oddanost nerozlučně spojuje přívětivého Jana XXIII., strohého Pavla VI., konzervativního Jana Pavla II. i - podle pastora Berrocala - progresivní papeže Františka a Lva XIV. Ostatně František ilustroval svoji lásku k Panně Marii jednak tím, že si vybral jako místo posledního odpočinku římskou baziliku Santa Maria Maggiore, jednak výběrem jména. Františkáni byli velcí zastánci doktríny o Neposkvrněném početí Marie, která se nakonec stala v roce 1854 jedním z klíčových dogmat katolické víry. K tomu španělský evangelikální teolog José Grau podotýká, že v římském křesťanství bylo zavedeno něco, co odmítali jak Augustin, Jan Zlatoústý, Tomáš Akvinský a mnozí další. Nelze také přehlédnout, že to byli jezuité, kdo zdůrazňovali oddanost vůči Panně Marii jako charakteristický znak své identity v rámci boje proti zastáncům protestantské reformace v 16. století. A papež František byl jezuita.

J. M. Berrocal upozorňuje, že papežské vzývání Marie nemá žádný biblický základ. Maria, kterou nám Řím představuje, je na hony vzdálená obrazu prezentovanému v evangeliích. S jejich poselstvím je v souladu naopak reformační učení se svým kristocentrickým principem „Solus Christus“ (Pouze Kristus). Vedle toho katolické učení zahrnuje bohatě rozvinutou mariologii sestávající z dogmat o Neposkvrněném početí, trvalé Panenskosti Panny Marie, jejím Nanebevzetí a roli jako Matky církve. Nic z toho, s výjimkou narození Ježíše z Marie panny, v Bibli nenajdeme. Významný nizozemský reformovaný (kalvínský) teolog Herman Bavinck vysvětluje: „Jezuitský řád je ztělesněním a představitelem všeho antiprotestantského. Tento řád věnoval veškerou svou energii zničení díla reformace. Tím, že v řadě zemí získal kontrolu nad vzdělávacím procesem, zastavil nebo zvrátil úspěchy reformace, přičemž svůj nezdar v části Evropy (netýká se českých zemí po Bílé hoře) kompenzoval tím, že přinesl katolické náboženství do pohanských zemí dnešního třetího světa.“ Vyhlášení dogmat o Neposkvrněném početí Marie (1854) a Neomylnosti papeže (1870) považuje H. Bavinck za největší triumfy jezuitského řádu (bezvýhradně oddaného jak papeži, tak Marii).

Kdo má pravdu?

V dokumentu Druhého vatikánského koncilu známém jako Lumen Gentium se uvádí, že „svatí otcové zastávají názor, že Marie nebyla čistě pasivním nástrojem v rukou Božích, ale spolupracovala na spáse lidí svobodnou vírou a poslušností. Jak říká svatý Irenej, poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení“. Podle J. Graua je tedy mariologie tím nejautentičtějším vyjádřením katolické věrouky. Jde o model spásy skrze skutky a kajícné úsilí, jehož konečný vzor nacházíme v kultu svatých a mariánském kultu se vším, co tento aspekt katolické víry zahrnuje. „Římský katolicismus se nemůže mariologie zříct, aniž by se zřekl sám sebe,“ podotýká J. Grau.

J. M. Berrocal následně uzavírá: „V papežství můžeme ocenit jeho soudržnost vůči sobě samému. Stejně tak my, evangelikálové, jsme v souladu sami se sebou, když prohlašujeme, že jsme spaseni čistou Boží milostí a vírou pouze v Krista. To je naše DNA, jelikož jde o svědectví samotného Písma: »Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.« (Epištola Efezským, 2. kapitola).“ To znamená, že Maria nemá na spasení křesťanů žádný podíl, s výjimkou toho, že se stala matka Pána Ježíše. J. Grau dodává, že evangelikální křesťané jsou vyzýváni k tomu, aby si z Marie – její víry, poslušnosti, skromnosti a pokory - vzali příklad a naslouchali jí, ne aby ji uctívali, vzdávali jí božskou poctu. A co Maria řekla? Odkázala lidi na Ježíše: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (Janovo evangelium, 2. kapitola) Panna Maria z evangelií se radovala v Bohu, svém Spasiteli, jak uvádí Lukáš v 1. kapitole svého evangelia: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“

„Ne, to není to Maria, která se může modlit za nás hříšníky. Potřebovala Boží milost ke spasení právě tak, jako kdokoli z nás,“ soudí pastor Berrocal. A připojuje dva zásadní biblické verše, které nám dají odpověď na otázku zda „pouze Kristu“, nebo „Kristus a Maria“:

Apoštol Petr: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Skutky sv. Apoštolů, 4. kapitola)

Apoštol Pavel: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“

O Marii jako zprostředkovateli naší spásy, spoluvykupitelce či orodovnici není v apoštolském učení prvotní církve zapsaném v Bibli ani slovo. Takže kdo má pravdu, římský papež, nebo kdokoli z evangelikálních teologů úzkostlivě se držící učení Písma?

●

Volně podle webu Evangelical Focus, odkaz:

https://evangelicalfocus.com/theology/31081/the-marian-consistency-of-the-papacy