Václav Klaus v Terezíně: Co v projevu chybělo

Často navštěvuji web Institutu Václava Klause a vybírám si příspěvky, které mě z různých důvodů zajímají. Nejnověji to byl přepis projevu VK, který přednesl 2. května v Terezíně.

Příležitost: Vzpomínka na oběti poslední popravy v Malé pevnosti Terezín v květnu 1945.

S většinou z toho, co VK v Terezíně řekl, mohu souhlasit.

Připomenu jeden odstavec z Klausovy řeči:

Více než třicet let jsme se zde, i na dalších pietních místech, utěšovali nadějí, že poučení z tragédie druhé světové války a z událostí s ní spojených je tak silné a tak hluboké, že k opakování něčeho podobného, alespoň zde v Evropě, nemůže dojít. Zdálo se nám, že jednou pro vždy je válka na našem kontinentě věcí minulosti a že se o válkách bude pouze vyučovat v hodinách dějepisu. Mýlili jsme se.

Ano, mýlili jsme se, třebaže mnozí z nás krátce před 24. únorem a po Putinově projevu předneseném o několik dní dříve s útokem na Ukrajinu počítali. Spíše ale s akcí vedenou snahou obsadit separatistické oblasti na východě, než s masivní agresí proti ukrajinskému státu i mimo tyto oblasti.

VK v Terezíně hovořil o tom, že „válka a válečné hrůzy se vracejí a dochází k nim v zemi nepříliš vzdálené od nás“. Vyzývá k co nejrychlejšímu zastavení válečného konfliktu. A varuje – způsobem sobě vlastním -, že konflikt „při často se projevující nezodpovědnosti politiků a jejich rádců a našeptávačů může snadno eskalovat a může přerůst v konfrontaci velmocí disponujících zbraněmi hromadného ničení“, přičemž „pak by už byla v sázce budoucnost celé naší civilizace“.

Ano, to by byla, toho jsme si snad všichni vědomi.

Svůj projev uzavřel vírou v to, že „nakonec zvítězí rozum nad propagandou, zodpovědnost nad egem namyšlených jednotlivců, hledání pro všechny přijatelného řešení nad předváděním se před televizními kamerami, starost o celek nad individuálními ambicemi“.

Těžko říci, koho má na mysli, hovoří-li o „egu namyšlených jednotlivců“ a „předvádění se před TV kamerami“, u koho převažují „individuální ambice před starostí o celek“ a jak by vlastně mělo vypadat ono „pro všechny přijatelné řešení“.

Ledacos můžeme vytušit. Třeba z toho, co v projevu nezaznělo. Zatímco VK nemá – samozřejmě a zcela pochopitelně – problém hovořit o „německé agresi v naší zemi“, slovní spojení „ruská agrese“ v souvislosti s válkou na Ukrajině z jeho úst v Terezíně nezaznělo.

Přitom on sám musí velice dobře vědět, tak jako to ví většina z nás, že má-li být nějaký problém účinně řešen, musí být pravdivě a správně pojmenován.

A pravda je taková, že ona „válka v zemi od nás nepříliš vzdálené“ není ničím jiným, než brutální a nevyprovokovanou agresí Ruské federace proti suverénnímu státu (navíc založenou na lživém zdůvodnění). Toto všechno, jsem si jist, VK velice dobře ví.

Proč se tedy ostýchá říci pravdu? Proč se v Terezíně vyhnul slovům ruská agrese? Nemůže je vyslovit? Nesmí? Jak tomu rozumět? Co v tom vězí?

Naše vlast zažila německou agresi. Ukrajina nyní zažívá agresi ruskou. Jaký je mezi nimi rozdíl?