V Maroku to jde. Proč ne jinde?

Kdo sleduje dění ve světovém judu dobře ví, že uplynulý víkend, od 9. do 11. března, hostil soutěž Grand Prix marocký Agádír. Do města na břehu Atlantiku se sjelo téměř 250 judistů z 38 zemí.

Češi chyběli, Izraelci nikoli. Přesněji Izraelky. Do Maroka jich zavítalo devět, medaili získaly čtyři z nich. Tři bronzové a jednu zlatou.

Ke zlaté medaili patří také národní hymna během vyhlášení vítězů. Jak ale víme z jiných arabských zemí, tato samozřejmost není všude tak úplně samozřejmá. Opakovaně jsem psal o tom, že když soutěžili izraelští reprezentanti v arabských zemích, například v Emirátech - naposledy na juniorském MS v ju-jitsu, nesměli vystupovat pod názvem svého státu, ale příslušné mezinárodní federace, na akci nesměla být vztyčena izraelská vlajka (ale vlajka mezinárodní sportovní federace) a v případě zisku zlaté medaile nesměla zaznít izraelská hymna Hatikva.

Důvod? Nebetyčná protiizraelská nenávist.

Proto mě zajímalo, jak se zachovají maročtí pořadatelé, když získá zlatou medaili judistka Státu Izrael. Předesílám: organizátoři zaslouží pochvalu.

Izraelky nejenže mohly soutěžit jako Izraelky, tedy s označením „Israel“ (resp. „ISR“) na kimonu, ale když v kategorii do 57 kg ve finále Timna Nelsonová Levyová porazila Slovinku Kajzerovou a vybojovala zlato, při udílení medailí zazněla Hatikva. V arabském světě něco neobvyklého, za což Maročanům patří uznání.

Zbývá otázka, kterou nelze nepoložit. Proč, když to jde v Maroku, nejde totéž třeba v Emirátech?

Slova kouče národního týmu izraelských judostů Shaniho Hershka (podle webu Jpost.com):

• Je to úžasná zkušenost vyhrát v Maroku zlatou medaili, slyšet Hatikvu a být hrdý na naše sportovce a Stát Izrael.

Věru tak. Svět je alespoň někde ještě trochu normální.

•

... judistické Grand Prix v Agádíru 2018. Izraelská reprezentantka Timna Nelsonová Levyová (v modrém) právě získala ve své kategorii zlatou medaili. (Zdroj: Web IJF - screenshot videa)