V čem se Zdeněk Ondráček mýlí

Komunistické Haló noviny citovaly v pátek (2/3) poslance Zdeňka Ondráčka, později zvoleného dolní komorou šéfem komise mající na starosti kontrolu „policie v policii“. Šlo o jeho vystoupení na plénu sněmovny.

Ondráček uvedl:

• „Já si každého, kdo sloužil a ví, co to znamená sloužit vlasti, velmi vážím. A je úplně jedno, jestli vy budete zpochybňovat, jaké vlasti jsme my sloužili. My jsme sloužili vlasti, občanům této republiky.“

V tom se ovšem pan Ondráček a další komunisté huboce mýlí. Oni nesloužili vlasti, ale režimu. Svému režimu. Totalitnímu režimu a jeho zájmům, které byly totožné se zájmy tehdy okupační mocnosti – Sovětského svazu.

Ano, Ondráček a spol. sloužili zájmům Kremlu. Gottwaldem počínaje a Husákem konče plnili komunističtí mocipáni roli místodržitelů, tak jak je známe ze starověkého Říma. Roli místodržitelů v politické provincii zvané nejprve lidově demokratické a později socialistické Československo.

Zdá se to některým cynickým apologetům komunistického režimu přitažené za vlasy?

Tady jsou slova Klementa Gottwalda z 21. prosince 1929 pronesená v prvorepublikovém parlamentu:

• A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk.

Tak tomu bylo mezi válkami – a také po válce. Nejvyšším revolučním štábem československých komunistů byla vždy Moskva. Českoslovenští komunisté museli držet linii (lidově hubu a krok) a pokud se odchýlili, krutě na to doplatili (a s nimi celý národ).

Důkaz? 21. srpen 1968.

Takže – komu sloužil Zdeněk Ondráček před listopadem 1989? Vlasti? Občanům? V první řadě politickým lokajům Kremlu.

Otázka: Jaká je tedy sebereflexe komunistů? Nemyslím na papíře, v podobě nejrůznějších polistopadových prohlášení o „socialismu stalinsko-brežněvovského typu“; mám na mysli sebereflexi reálnou. V případě novopečeného šéfa sněmovní komise pro GIBS  - veškerá žádná.

Ono totiž existuje cosi jako politická kultura či politický cit – a také svědomí a zdravý úsudek. A nadto jistá symbolika. Přiznám se, že jako pěšák sametové revoluce bych v listopadu 1989 nikdy nevěřil, že ten mladý „esenbák“, který tehdy vystupoval v ještě režimní televizi a později v pozvolna se měnících novinách, kde „vysvětloval“ potlačování demonstrací svobodomyslných lidí, stane za necelých třicet let v čele parlamentní komise demokratického státu mající v náplni práce civilní kontrolu „policejní policie“.

Tehdy bych to i jako vtip považoval za hloupé a nemožné. Dnes je to drsná realita.