Ukecaní aneb I mi(ni)str se utne

V Novém zákoně je nám dána rada. Aby naše řeč byla: ano, ano – ne, ne. Jde o princip. Zbytečně nežvanit. Kdo žvaní, obvykle toho hodně vyžvaní.

Občas jsme šokování, kolik toho v českých zemí takzvaně unikne na veřejnost. Z věcí tajných, případně těch, které jsou určeny jen pro úzký okruh lidí - a rozhodně tedy ne pro všechy. Na mysli mám třeba policejní odposlechy. Jak je možné, že si ještě před tím, než jsou pouštěny u soudu, přečteme v novinách nejrůznější pikantnosti ze soukromí toho či onoho občana? To, že je takový člověk z něčeho podezřelý či již obviněn ještě neznamená, že by jeho soukromí nemělo být chráněno. Přesto zhusta chráněno není – a obvykle se nic neděje. Pouze tu a tam slyšíme konstatování, že „v Čechách se stejně všechno vykecá“.

Toto vnímám jako jednu z nectností polistopadového režimu.A vlastně jako důkaz, že s jeho morální stránkou se to má jako s nakloněným Titanikem v Atlantiku. Klesá níž a níž.

V této souvislosti mě pobavila žádost opozice v české dolní sněmovně, aby byla na neveřejném zasedání projednána tzv. libanonská kauza. K čemu neveřejné, když to, co tam bude projednáváno, stejně někdo ze ctihodných zákonodárců vykecá.

Důkaz, že to tak u nás prostě chodí přinesl nejnovější Respekt (č. 6/2016). Z obsahu článku „Teroristy za turisty“ je zřejmé, že informaci o zaplacení výkupného za „Hanču a Tonču“, kterou řešilo a schválilo ještě za premiéra Rusnoka předsednictvo Bezpečnostní rady státu (Respekt: „kde se projednávají ty necitlivější otázky národní bezpečnosti“), vykecali sami jeho členové, tedy bývalí ministři vlády.

Můžete namítnout, že to udělali v době, když už ministry nebyli. To jednak na tom, že to je špatně, nic nemění a kromě toho – jakési „vládní zdroje“ informovaly (dle Respektu) o tom, jak vysvětlovali představitelé Vojenského zpravodajství členůmnynějšího předsednictva Bezpečnostní rady státu důvody vyslání svého špiona ve skvadře advokáta Švarce do Libanonu.

Poslankyně české dolní komory Jana Černochová v pondělí na stanici Radiožurnál Respekt za zveřejnění těchto tajných informací kritizovala a nazvala týdeník v nadsázce „Nerespektem“. Jakkoli její rozhořčení chápu, musím konstatovat, že celou věc vnímám poněkud jinak: problémem není to, co Respekt napsal či že to napsal, nýbrž skutečnost, že mu někdo vysoce postavený tajné informace vykecal.

Ovšem nejsme v tom sami. V Izraeli se nedávno „uřekl“ ministr Yuval Steinitz. Bylo to v souvislosti s tím, že Egypt likviduje na své hranici s Pásmem Gazy pašerácké tunely, a to mimo jiné tak, že je zaplavuje vodou čerpanou ze Středozemního moře.

Ministr se nechal slyšet, že se tak děje do značné míry na žádost Izraele. Opět platí: za normálních okolností by na tomto výroku nic špatného nebylo. Ovšem vztahy mezi Izraelem a Egyptem, jakkoli jsou založeny na mírové smlouvě, jsou v bezpečnostní oblasti poněkud delikátní a podobná vyjádření mohou být kontraproduktivní. Z prostého důvodu. V Egypťanech stále přetrvává protiizraelské cítění z období, které předcházelo podepsání míru (1979) a opozice stojící proti establishmentu vedeného prezidentem Sisim by mohla Steinitzova slova propagandisticky zneužít jako ilustraci kolaborace Sisiho se sionisty. A to by mohlo obrannou spolupráci mezi oběma zeměmi ohrozit.

Ministr Steinitz záhy vyslovil lítost nad „nezamýšleným dojmem“, který jeho slova mohla vyvolat, neboť si v první chvíli zřejmě neuvědomil, že radost nad dobře fungující spoluprací s Egyptem na poli obrany proti terorismu netřeba veřejně artikulovat.

Jsou zkrátka záležitosti , o nichž se z podstaty věci nemluví. U nás, v Izraeli, kdekoli jinde.

Občas na to ale - tam i tady - někteří lidé zapomínají.

•

...  Oblast Rafahu, egyptsko-gazská hranice.  Egypťané přivádějí vodu do míst, kde  se nacházejí  pašerácké tunely, které se po zaplavení obvykle zhroutí./Zdroj: UPI.