Tragikomický prvek v prezidentské kampani

V Tunisku se konalo v neděli druhé kolo prezidentských voleb. Ačkoli tato muslimská země je mnohými řazena, nikoli neprávem, mezi liberálnější, v otázce vztahů k Izraeli zůstává na nesmiřitelné pozici.

Ta má ovšem svoji tragikomickou dimenzi.

Má-li být lakmusovým papírkem pro určení míry politické liberalizace (v muslimských státech) vztah k Izraeli, pak tuniský režim patří do stejné skupiny jako Írán, Libanon a řada dalších. Tedy k nejzavilejším nepřátelům židovské republiky.

Do druhého kola boje o prezidentský palác postoupili Kais Saied, podle posledních výsledků vítěz, a Nabil Karoui.

V sobotu 12/10 vystoupili oba v televizní debatě na stanici Wataniya. Záznam a překlad pořídil monitorovací institut MEMRI. Moderátoři (muž a žena) přivedli řeč také na to, co se v arabském světě nazývá normalizace vztahů s Izraelem.

Kais Saied odpověděl, že slovo normalizace je špatné. Moderátor následně upřesnil: „Mluvíme o normalizaci se sionistickou entitou.“ (Někteří muslimové – nepřátelé Izraele mají problém i s vyslovením jména židovského státu - LS).

Saied – dodejme, že pravděpodobný příští prezident liberální Tuniské republiky – pokračoval:

• Slovo „normalizace“ je špatné. Je to zrada. Každý, kdo jedná s entitou, která vysídlila celý národ za více než jedno století, by měl být považován za zrádce a postaven před soud za zradu.

Moderátorka se pak zeptala, zda Saied souhlasí s tím, aby normalizace (s Izraelem – LS) byla trestným činem. Saied zopakoval, že tento termín je špatně použitý. „Toto není normalizace. Normální je, že Tunisko je ve válečném stavu s okupační entitou.“

Jeho protikandidát Nabil Karoui se dostal do ještě větších argumentačních nesnází, z nichž ho ovšem moderátoři do jisté míry vysvobodili.

Karoui totiž soudí, že tuniská pozice by měla vycházet z pozice Palestinské samosprávy: „Měli bychom prozkoumat postoj Palestinské autonomie - Palestinců - vůči Izraeli, a pokud podporují normalizaci, měli bychom… “

Tady došlo k typickému moderátorskému nešvaru známému i z tuzemského mediální prostředí. Politik byl přerušen, takže jsme se nedozvěděli, jak by si mělo Tunsko počínat ve světle toho, že Palestinci s Izraelem jednají.

Naštěstí otázka moderátora nebyla od věci: „Palestinská autonomie s Izraelem jedná. Zaujímáte stejnou pozici?“

Na to Karoui odpověděl: „Ne, ne. Nejsme v jednáních s Izraelem … "

Do toho moderátor opět  vstoupil. S námitkou: „Řekl jste, že zaujímáte stejné postavení jako Palestinská samospráva.“

Odpověď Karouiho: „Podporujeme Palestinskou samosprávu v tom, co dělá.“

Evidentní rozpor musí být zřejmý i malému dítěti. Jednání s Izraelem ne, ale de facto bezvýhradná podpora Palestinské autonomii, jejíž samotná existence je na jednáních s Izraelem založena, ano. To je ona výše zmíněná tragikomická dimenze nesmiřitelného postoje vůči Izraeli v táboře muslimských zemí.

Ani Karoui nebyl ušetřen moderátorovy otázky, zda podporuje myšlenku, aby v ústavě byla pasáž kriminalizující normalizaci a jednání se sionistickou entitou (rozuměj s Izraelem - LS)

Nabil Karoui po asi třech sekundách váhání odpověděl: „Na´am.“ Tedy: „Ano.“

Ptám se: Jak chce Tunisko přispět svým dílem v blízkovýchodnímu míru, když oba jeho prezidentští kandidáti souhlasí s tím, aby za úsilí o normalizaci s jednou stranou konfliktu hrozil pobyt ve vězení?