Tak trochu jako Alenka v říši divů

Vysoká škola Imperial College London uspořádala letos 2. ročník poznávacího zájezdu do Izraele. Pětidenní akce se zúčastnilo 55 studentů z 25 zemí. Včetně jednoho ze Saúdské Arábie. Jeho postřehy zveřejnil 10/4 server Jpost.com.

Studenti navštívili několik hi-tech společností, ale stejně tak turisticky atraktivní místa. Náš Saúd, jehož jméno nebylo z pochopitelných důvodů zveřejněno, ale říkejme mu třeba Ahmed, se po návratu do Anglie svěřil se svými dojmy – a protože jde zjevně o normálně uvažujícího člověka, nikoli o muslimského fanatika, má jeho svědectví svoji hodnotu.

Z jeho postřehů jsem vybral ty nejpodstatnější a rozdělil je do dvou skupin.

A – KLADY

Ahmed se o cestě do Izraele svěřil pouze bratrovi, který z toho dvakrát nadšen nebyl. Dokonce ho varoval, že mu v Izraeli hrozí zatčení. Ahmed nyní přiznává: „Byla to hloupost, ale strach jsem měl.“ (Pokud někomu hrozí zatčení, pak Ahmedovi v Saúdské Arábii, nikoli v Izraeli – LS)

Izraelská realita odbourala řadu jeho předsudků. Například byl přesvědčen o tom, že Stát Izrael vylifroval všechny Araby ze země (tak stupidní je arabská propaganda) – a hle, je to jinak: Arabové vc Izraeli žijí, pracují, studují.

Podle něj průměrný obyvatel Tel Avivu nebo Jeruzaléma je milý člověk – podle jeho zažité představy jsou Izraelci krutí a nemilosrdní. (Ano, takový je jejich mediální obraz šířený arabskou propagandpou – LS)

Pozitivním šokem byla mešita nacházející se v těsné blízkosti telavivské pláže.

Ahmed byl také ohroměn vzestupem mladého národa – myšleno, na jakou úroveň se po založení svého státu dostal.

B – ZÁPORY

První negativní zkušenost se týká jeho soukmenovců. Někteří Arabové, když zjistili, že je ze Saúdské Arábie, byli vůči němu nepřátelsky naladěni. V mešitě Al Aksa na něj dokonce jeden Arab pohlížel div ne jako na zrádce. (Přesně tento druh zakořeněné protiizraelské nenávisti je jedním z klíčových důvodů, proč ve Svaté zemi nepanuje mír, Ahmed ji okusil z první ruky – LS)

Vadí mu náboženský extremismus ultraortodoxních Židů. Sám prosazuje myšlenku, že „nestačí pouze uctívat Boha a čekat, že peníze spadnou z nebe; je nutné také pracovat“. (Férově dodejme, že s ultraortodoxními mají problémy také neortodoxní židovští Izraelci – LS)

Nelíbily se mu životní podmínky beduínů na jihu země. Dodal, že v Saúdské Arábii se většina beduínů přestěhovalo do měst a tam se s nimi zachází na principu rovný s rovným. (Otázkou ovšem je, jestli izraelští beduíni po něčem takovém touží. Zde nelze nevzpomenout český Chanov. Kdyby ho navštívil dejme tomu rodilý Kanaďan, také by mohl namítnout, že v jeho zemi žijí Romové docela jinak – otázka je, zda vinu za stav Chanova nese český stát anebo sami jeho rezidenti – LS)

Ahmed také nelibě nesl časté zdůrazňování počtu Židů v porovnáním s počtem Arabů – a opakovaný důraz na to, že Arabové jsou v Izraeli minoritou. Ne příliš tomu rozuměl (a tak jen dodejme, že je tomu tak proto, že Izrael vznikl jako židovský stát a tento židovský charakter si musí z logiky věci udržet - LS).

ZÁVĚR

Ahmad říká: Je škoda, že obě země, které jsou si geograficky blízké, nemají žádné vztahy, žádný byznys, že mezi nimi neexistuje žádná interakce. V oblasti je spousta společných zájmů a jako jednu z příležitostí vnímá spolupráci mezi izraelskými a arabskými vědci.

Na otázku, zda by takovou studijní návštěvu doporučil svým přátelům, odpověděl jednoznačně kladně.

Jak patrno, cesta byla pro Ahmeda užitečná. Čím víc Ahmedů s podobným uvažováním a přístupem, tím bude mít mírové narovnání větší šanci. Ovšem to by se museli takoví Ahmedové vyskytovat i v nejvyšších patrech arabské politiky.