Syrské WMD-C: Nejen boj o termín

• Čím delší termín je ve hře, tím větší vyvolává podezření. Západ chce co nejkratší, Sýrie a jeho protektor Rusko se snažilo vyzískat co nejvíce času. Řeč je o syrských zbraních hromadného ničení – chemických látkách (Weapons of Mass Destruction – Chemical).

Tato přetahovaná o termín je z médií dobře známá, dřevo do lesa nosit netřeba. Pouze jeden skromný názor. Je-li Sýrie ochotna předat pod mezinárodní kontrolu WMD-C a myslí-li to upřímně, pak musí sdělit místa, kde se nacházejí, okamžitě. Prostě proto, že tyto lokality musí znát. Představa, že jakýkoliv režim vlastní jakékoli WMD a kompetentní osoby ve vedení státu nevědí kde, je jednoduše nepředstavitelná.

Samozřejmě že Asad (& spol.) nemusí tuto informaci sdělit veřejně, ale měli ji už dnes mít zástupci obou stran, které o diplomatické řešení syrské krize usilují. Tajně ji mohli obdržet např. Lavrov (ministr zahraničí RF) s Kerrym (US státní tajemník); tajně proto, aby se k nim nedostali vzbouřenci.

Kdyby něco takového syrská vláda udělala (praktická likvidace zbraní je věc druhá), poněkud by tím zvýšila svoji důvěryhodnost.

Jistě bychom se ani tak nevyhnuli otázce, jestli je promptně dodaný seznam úplný. Takovýchto pochybností se ale nezbavíme nikdy, i kdyby Asad dělal co chtěl (v tom mají jeho zastánci pravdu).

Ovšem čím delší bude časový úsek mezi deklarovanou ochotou přistoupit na rafinovaný ruský návrh (čertovo kopýtko v podobě možné podvodu s kompletním seznamem v něm bylo zakódováno od počátku) a druhým relevantním krokem, tím více nedůvěry. A naopak – tím více důvodů věřit zprávám toho druhu, jakou ve čtvrtek (12/9) přinesl zpravodajský portál amerického listu The Wallstreet Journal (v článku „Elite Syrian Units Scatters Chemical Arms Stockpile“, z něhož hojně citovala i česká média): že speciální jednotky syrské armády přemisťují WMD-C na tajná místa.

Shodou okolností, a je to netušená náhoda, v době kdy jsem psal tento příspěvek, se na internetu objevila zpráva, že se Kerry a Lavrov dohodli. Sýrie dodá inkriminovaný seznam do týdne. (Až dokončí přemisťování části chemického arzenálu? To bychom ovšem byli tam, kde jsme dnes.)

K Asadovi ještě dvě poznámky. Nelze ztrácet ze zřetele, že válka si vyžádala přes 100 tisíc obětí. Jak se objevilo ve včerejší zprávě z OSN, její šéf Pan Ki-mun prohlásil, že syrský prezident se dopustil zločinů proti lidskosti. Je-li tomu tak, neměl by z této krize vyjít bez trestu a už vůbec ne jako vítěz.

Poznámka druhá. Když před šesti lety, v září 2007, Izraelci usoudili, že syrské jaderné zařízení v lokalitě Dejr ez Zor představuje pro ně i region bezpečnostní riziko, bez skrupulí tam vyslali F-patnáctky a šestnáctky a reaktor destruovali. (Podobně jako v jednaosmdesátém v Iráku). A jak reagoval Asad? Propagandisticky zaštěkal – a jinak se nedělo nic.

Válku proti němu se, alespoň prozatím, podařilo oddálit. Kdyby ale byla vedena ve stylu chirurgických operací, jaké Izrael provedl v příkladech výše zmíněných, bylo na místě se toho bát?

V Dejr ez Zoru 2007 a iráckém Osiraku 1981 nepodporoval Izrael prakticky nikdo. A zůstalo jen u proklamací.

Vojenské angažmá Ameriky v Sýrii podporuje řada států v oblasti, Turecko, Liga arabských států, i mimo ni – Francie, alespoň morálně Londýn a některé další. Znovu se ptám: byly obavy na místě?

Nevolám po konfliktu, po krvi, po mrtvých. Jen nabízím náměty do diskuse na téma Sýrie.