Stát versus církev: Poučení z jednoho Trumpova obrázku

V minulých dnech vyvolal velkou pozornost, kontroverzi i kritiku obrázek, který Donald Trump zveřejnil na síti Truth Social. Pracovně ho můžeme nazvat Velký lékař.

Problém je v tom, že mnozí nevnímali Trumpa jako lékaře, ale jako někoho, kdo se stylizuje do role Ježíše, což bylo vnímáno jako nepřijatelné rouhání. Sám prezident dodatečně vysvětlil, že tak to myšleno nebylo – a vyobrazení vygenerované AI smazal. Obrázek z jeho účtu zmizel, nezmizely ale komentáře a hodnocení. Jedno publikoval na serveru The Christian Post Tony Perkins, prezident amerického think tanku „Family Research Council“ a výkonný redaktor jeho platformy „The Washington Stand“.

Fotoodkaz na obrázek Velký lékař:

https://ichef.bbci.co.uk/news/1024/cpsprodpb/141f/live/f4df2dc0-3759-11f1-9d5c-8ba507d7dbde.jpg.webp

Perkins klade otázku, proč je prezidentův smazaný příspěvek pro církev varováním. Slouží jako připomínka toho, proč biblický princip označovaný zjednodušeně jako oddělení státu a církve má stále svůj význam. On sám toto oddělení plně podporuje a vysvětluje proč. Když lidé na levici mluví o „oddělení církve a státu“, zhusta mají na mysli vyloučení Boha z vlády – že Bůh nemá v politickém životě žádnou autoritu ani místo. To je fatální omyl; není to ani biblické, ani udržitelné. Prostě proto, co píše apoštol Pavel v dopise římskému sboru (13. kapitola):

„… není moci, leč od Boha; ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha...“

Co to znamená pro mocenský establishment? Perkins: „Pakliže vlády tuto pravdu popírají nebo odsouvají na okraj, nakonec oslabují samotný základ své vlastní autority.“ (I to můžeme zařadit do obsahu sousloví „pošetilost mocných“ – LS.) Bible v této věci jasně stanovila hranice. Vládnoucí (sekulární) autority si nemají přivlastňovat roli nebo moc, která náleží Bohu nebo Jím ustanoveným institucím; naproti tomu duchovní lídři mají odpovědnost za to, aby tyto hranice byly dodržovány. Ideální příklad k tomuto tématu (“rozdělení rolí“) nabízí příběh judského krále Uziáše zapsaný v Bibli ve 26. kapitole II. knihy Paralipomenon. Za jeho vlády se monarchii dařilo: ekonomicky prosperovala, byla vojensky silná a rozšiřovala své území. Úspěch ale způsobil, že krále posedla pýcha. V Bibli čteme, že jakmile Uziáš upevnil svou moc, „jeho srdce se stalo domýšlivým, až se úplně zkazil a zpronevěřil Hospodinu, svému Bohu“. Jak se to projevilo? „Vstoupil do Hospodinova chrámu, aby pálil kadidlo na kadidlovém oltáři.“ Tedy usurpoval si něco, co patřilo do jeho kompetence, ale do výlučné kompetence duchovních. Hrubě překročil červenou čáru. V tom okamžiku musela zasáhnout kněžská vrstva, protože kdyby ne, totálně by selhala. V podstatě šlo o svatokrádež. A to se i stalo.

V Bibli dále čteme: „Tu za ním vstoupil kněz Azarjáš a s ním osmdesát Hospodinových kněží, statečných mužů. Ti se postavili proti králi Uziášovi a řekli mu: »Tobě, Uzijáši, nepřísluší pálit kadidlo Hospodinu, neboť to je záležitost kněží, synů Áronových, posvěcených k tomu, aby pálili kadidlo. Odejdi ze svatyně, poněvadž ses zpronevěřil. To ti u Hospodina Boha k slávě nebude.«“

Bohužel král zareagoval jako pošetilec: „Uziáš se rozběsnil. V ruce měl kadidelnici, aby pálil kadidlo. Jakmile se vůči kněžím rozběsnil, vyrazilo se mu na čele malomocenství před očima kněží v Hospodinově domě u kadidlového oltáře. Azariáš, nejvyšší kněz, i ostatní kněží se k němu obrátili, a hle, byl na čele malomocný. S hrůzou ho odtud vykázali. I on sám se snažil spěšně vyjít, neboť Hospodin ho ranil.“ Z lepry se do konce života nevyléčil a jeho osud byl pak hodně trpký. Jako malomocný bydlel na odděleném místě, byl vyobcován z Hospodinova domu, správcem královského dvora a soudcem se stal jeho syn Jotam, který pak po jeho skonu nastoupil na judský trůn. Místem posledního odpočinku Uziáše nebylo pohřebiště králů, ale sousední pole. Jak praví kniha Paralipomenon: „Řekli totiž: »Byl malomocný.«“

Poučení je podle Perkinsna jasné: „Bůh ustanovuje jak autoritu, tak určuje její hranice. Král Uziáš nestál nad těmito hranicemi. Kněží měli pravomoc nejen chránit posvátné věci, ale také vystoupit proti králi a napomenout ho. Aby toho byli schopni, museli na něm být nezávislí.“ Takové je správné pochopení oddělení církve a státu: občanské autority nesmí přebírat autoritu duchovní a duchovní autority se nesmí zříkat své morální autority. Chrání to nezávislost církve, aby mohla říkat mocným pravdu a zároveň to omezuje stát, aby si nepřisvojoval duchovní roli, která mu nenáleží.

Perkins v závěru svého článku připomněl myšlenku z kázání Martina Luthera Kinga známého jako „A Knock at Midnight“. „Církev si musí uvědomit, že není pánem ani služebníkem státu, ale spíše jeho svědomím. Musí být jeho průvodcem a kritikem, nikdy však jeho nástrojem. Pokud církev znovu nenajde svou prorockou horlivost, stane se bezvýznamným společenským klubem bez morální či duchovní autority.“ Perkins dodal, že když je kdokoli z politických vůdců zobrazován, nebo se tak nechá zobrazovat, s mesiášskými ambicemi, pak už došlo k překročení červené čáry. A když církev mlčí, tato hranice se stírá (myšlena morální hranice mezi legitimní politickou autoritou a nepřijatelným „zbožštěním“ vůdce – LS). Přitom nejde pouze o jeden příspěvek, jeden obrázek, jeden mem. Jde o víc – jestli církev bude věrně sloužit jako svědomí státu, anebo se této role tiše vzdá. „Protože když ona hranice zmizí, utrpí obě instituce, stát i církev – a obětí se stává pravda,“ končí svůj text Tony Perkins.

●

Odkaz