Stabilizace společnosti podle exprezidentů Miloše Zemana a Václava Klause

Václav Klaus uveřejnil 8. května na webu svého institutu text projevu, s nímž vystoupil v tureckém Istanbulu na 28. Euroasijském ekonomickém summitu. Konal se 7. a 8. 5. 2025.

Už nadpis nenechává nikoho na pochybách, jaký jen exprezidentův vztah k Turecku: „Türkiye as a Pillar of Stability in the Troubled Waters of the Current Era“ (Turecko jako pilíř stability v rozbouřených vodách současné doby.) Klaus nezastírá, že se nechal inspirovat dávným hitem dvojice Simon & Garfunkel „Bridge over Troubled Water“. Tato píseň patří k těm, které jsem si nechal zahrát na vlastní svatbě v pražské Novoměstské radnici; mám k ní tedy bližší vztah. O to víc mě překvapilo k jakému závěru V. Klaus s odkazem na tento song dospěl: „Postupně se rozvíjející multipolarita nevyhnutelně vede k nestabilitě. V tomto ohledu vnímám Turecko jako relativně pevný bod v dnešních neklidných vodách. Přeji vaší zemi pokračování již tak dlouhé éry domácí stability, která je důležitým předpokladem pro jakoukoli smysluplnou činnost na mezinárodní scéně. Svět, a zejména Blízký východ, ji potřebuje.“

Docela ledová sprcha. Především: Blízký východ se potřebuje zbavit teroru a antiizraelské nenávisti. Jedno i druhé generuje regionální nestabilitu. Konkrétně ozbrojené teroristické formace jako Hamás, Hizballáh, Palestinský islámský džihád, Islámský stát a další. Zdrojem nestability je bezmála osm desetiletí trvající neochota části muslimského světa uznat právo Židů na nezávislý domov na jejich historické teritoriu, v Zemi izraelské. Kdo je hlouběji zasvěcen do politiky režimu ankarského autokrata Erdogana, dobře ví, co „stabilita po turecku“ obnáší. Erdogan je otevřeným podporovatelem palestinskoarabských teroristů, jmenovitě hnutí Hamás, které ani za teroristy nepovažuje; podle jeho výkladu jde o hnutí nikoli teroristické, ale národně osvobozenecké. Izraelskou kampaň zacílenou na teroristické vrahy hlasitě odsuzuje, Izraeli upírá právo na sebeobranu, nicméně stejné právo si nárokuje vůči teroristům z kurdské strany PKK, která bojuje za vytvoření kurdského státu. Tuto partaj ale za národně osvobozeneckou, na rozdíl od Hamásu, nepovažuje.

Není tajemstvím, a musí to vědět i Václav Klaus, že současné Turecko rozhodně není výkladní skříní demokracie a svobody, alespoň ne v tradičním smyslu těchto pojmů. Pod vedením prezidenta Erdogana se odchýlilo od původní demokratické a sekulární tradice státu a směřuje k autoritářskému režimu, v němž dochází k omezování demokratických svobod. Nezávislá média jsou pod silným tlakem režimu, mnoho novinářů bylo zatčeno, některé redakce z politických důvodů uzavřeny. Soudy nejsou tak nezávislé, jak by měly ve skutečné demokracii být a zhusta slouží vládnoucí moci k potlačování opozice. Lidé s oponentními názory jsou stíháni. Mnozí aktivisté a organizátoři protestů čelí obviněním z terorismu, což je zneužíváno jako nástroj k umlčení lidí s oponentními názory.

Ukázkou „stability po turecku“ (možná lépe „po erdoganovsku“) jsou ústavní změny z roku 2017. Je jistě věcí toho kterého státu, jaký systém vlády si zvolí, nicméně svět má právo na otevřené hodnocení. V onom roce se Turecko stalo prezidentskou republikou, v Erdoganových rukou byla koncentrována podstatná část výkonné moci. To je znakem režimů autoritářských, nikoli demokratických. Varovný je také příklon Erdogana a jeho strany AKP k islamismu. Náboženská svoboda existuje, avšak rostoucí důraz na islám ve veřejném životě a politice je v kontrastu s tradičními principy sekulární demokracie.

Dva děsivé příklady toho, jak Erdoganův režim v praxi funguje. V roce 2018 byl v Turecku zatčen americký pastor Evangelikální presbyterní církve Andrew Brunson. V zemi působil dlouhá léta, v Izmiru vedl křesťanský sbor. Úřady ho lživě obvinily z podpory terorismu a uvrhly do vězení. Na svobodu se dostal v roce 2018 po intervenci prezidenta Trumpa, který ho následně přivítal v Bílém domě jako nespravedlivě odsouzeného – jako hrdinu.

Šokující zkušenost má za sebou také izraelský fotbalista Sagiv Jehezkel. Od září 2023 působil v nejvyšší turecké fotbalové lize, v klubu Antalyaspor. 14. ledna 2024 za něj vstřelil v duelu s celkem Trabzonspor vyrovnávací gól a ten oslavil tím, že do kamery na stadionu ukázal na obvazu na levém zápěstí malý nápis „100 days“, vedle toho Davidovu hvězdu a pod ní datum „7. 10“. Smysl byl jediný: připomenout, že v Pásmu Gazy jsou už sto dnů držena teroristy izraelská rukojmí. Protože ale Erdogan, jak uvedeno výše, je fanouškem Hamásu, bylo fotbalistovo gesto hystericky zpolitizované. Jehezkel byl po zápase zadržen, předveden před soudce a obviněn z podněcování k nenávisti. Po noci strávené ve vazbě byl druhý den byl propuštěn a vrátil se do Izraele. Následovaly právní tahanice, v červenci 2024 mu FIFA přiznala odškodnění ve výši 100 tisíc eur, protože turecký klub porušil smlouvu, kterou měl hráč podepsanou do konce prvního pololetí 2026.

Ve světle těchto a řady dalších excesů Erdoganova režimu nelze Klausovo hodnocení Turecka jako pilíře stability hodnotit jinak než jak špatný vtip.

Poněkud to připomíná vyjádření tehdejšího prezidenta Miloše Zemana z října 2014 během návštěvy komunistické Číny. Tamní ústřední televizi CCTV řekl : „Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád.“ Učit se od komunistického režimu stabilizovat společenský řád? Karel Schwarzenberg na to tehdy reagoval slovy: „To je stabilizace, jakou jsme tu měli v nejhorších letech normalizace.“

Ať už jde o vyjádření Miloše Zemana nebo Václava Klause na téma stabilizace, jeví se vzhlížení ke komunistické Číně či Erdoganovu Turecku jako politická pošetilost. Demokraté by měli hledat inspiraci jinde.

Podklady:

https://www.institutvk.cz/clanky/3118.html

https://www.echo24.cz/a/wBvUC/prijel-jsem-se-od-vas-ucit-rekl-zeman-v-cine-doslovny-prepis-rozhovoru

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-svet-chci-se-poucit-jak-se-stabilizuje-spolecnost-rekl-zeman-v-cinske-televizi-250863