Srovnání

Říkejme tomu politicko-historický úzus. Ten – ve vztahu k druhé světové válce (WWII) - říká: její výsledky nezpochybňovat, nereinterpretovat, ale naopak respektovat. Co k těmto výsledkům patří?

Kromě „detailů“ (typu že v ČSR se před válkou jezdilo vlevo a po německé okupaci 1939 až dodnes vpravo) jsou podstatné tyto dva výsledky:

• změna hranic  (nejen československých, osud Podkarpatské Rusi by vydal na samostatný článek, ale zejména německých, polských a sovětských);
• odsun Němců.

Tyto dvě reality tvoří základ poválečného uspořádání Evropy. Nejsou to jediné dva klíčové výsledky, ale v tomto článku se záměrně nevěnuji změně režimů v zemích osvobozených Sovětskou armádou, neboť pro to, o čem chci psát dále, to není podstatné (obecně je to ovšem podstatné velmi).

Čili: změna hranic a přesun obyvatelstva. Dvě respektované a nezpochybnitelné skutečnosti.

Tři roky po válce druhé světové vypukla na Blízkém východě válka další. Arabsko-izraelská, toho jména první. I ta měla svého agresora (agresory), svoji oběť, vítěze a poražené. Měla stejné důsledky: změnu hranic a přesun obyvatelstva.

Připomeňme. Po skončení první arabsko-izraelské války se měnily v bývalé mandátní Palestině hranice. Židovský stát byl ustaven v jiných hranicích, než jak by odpovídalo plánu OSN. O hranicích rozhodl výsledek války. Izrael vyhrál a svůj stát ustavil na tom teritoriu, na němž se jeho armáda nalézala po skončení bojů.

Představa, že by se Izrael stáhl na hranice nakreslené Spojenými národy je stejně nemyslitelná jako představa, že by poražené Německo zůstalo po válce v hranicích z roku 1938.

Je možné namítnout: Dobře, Izrael vyhrál, uhájil svůj stát v hranicích, jež byly výsledkem války. A co arabský stát v Palestině?

Inu, ten vznikl, svým způsobem ne jeden, ale podle některých výkladů nevznikl. Jak to tedy je?

Především: Arabské státy sdružené v Arabské lize spojoval odpor k ustavení židovského státu v Palestině (Izrael), současně ale nenechaly ustavení arabského palestinského státu na samotných palestinských Arabech, nýbrž si tuto záležitost usurpovaly samy pro sebe. Protože ale mezi nimi panovala názorová nejednota, stalo se to, že zatímco v Gaze byla v září 1948 vyhlášena „celopalestinská vláda“ podporovaná Egyptem a jednou arabskou názorovou frakcí, jiná frakce palestinských Arabů sympatizující se Zajordánskem po třech kongresech v Ammánu (1. 10. 1948), Ramalláhu (18. 10.) a především v Jerichu (1. 12.) prohlásila zajordánského panovníka Abdalláha králem palestinských Arabů a souhlasila s připojením Předjordánska k Zajordánsku, čímž vzniklo Jordánsko – jako stát Arabů z obou břehů Jordánu. Název Palestina tak vlastně pozbyl aktuálního významu – jednu část Palestiny tvořil Izrael, druhou Jordánsko (podle historika Zviho Elpelega se tehdy objevil název „Západní břeh Jordánského hášimovského království“) a třetí Pásmo Gazy pod správou Egypta, kde nějaký čas fungovala loutková „celopalestinská vláda“, než ji egyptský prezident Násir v roce 1959 rozpustil. Smysl měla toliko propagandistický, zatímco Jordánsko jako stát palestinských Arabů žijících na Západním břehu byla realita (občanství, pasy, zastoupení v parlamentu, účast na volbách i ve vládě atd.).

Podobně jako po WWII došlo k přesunu obyvatelstva, došlo k témuž i na Blízkém východě. Někteří Arabové odešli z „izraelské části“ Palestiny do té, kterou spravovaly arabské státy (Západní břeh – Jordánsko, Pásmo Gazy – Egypt), případně do okolních arabských zemí. Nebyl to jednosměrný pohyb. Z arabských států odešly zase Židé do oné „izraelské části“ Palestiny. Poměr je zhruba (opakuji zhruba) jedna ku jedné.

Nyní porovnejme: Němci, kteří odešli po WWII z ČSR, Polska a odjinud do Německa, se nestali uprchlíky, ale byli integrování do společnosti obou německých států. Židé, kteří odešli z arabských (muslimských) zemí do Izraele, byli začleněni do izraelské společnosti. Také žádní uprchlíci.

A palestinští Arabové, kteří odešli? Uprchlíci v několika generacích! Důvod? Arabské režimy zneužily statisíce lidí a jejich potomků jako politickou kartu v rámci své protiizraelské politiky.

Jinými slovy: realitu poválečného odsunu Němců zpochybňovat nelze, byla by to destrukce poválečného evropského uspořádání. Nemluvě o nárocích, že by se snad potomci odsunutých měli vrátit tam, odkud byli odsunuti. Nepřijatelné! Totéž samozřejmě platí o Židech vyhnaných z muslimských zemí (ne že by se Židé právě tam chtěli vracet).

Na palestinské Araby, kteří odešli v důsledku války 1948/1949 má ale svět docela jiný metr. „Návrat palestinských uprchlíků“ (rozuměj do Izraele) je jednou z podmínek řešení tamního konfliktu, kterou velká část světa myslí vážně.

Proč? Jsou palestinští Arabové (kteří odešli) něco víc než sudetští Němci (kteří také odešli)?

Proč jsou v případě jedné války její výsledky samozřejmě akceptovány a výsledky jiné války nikoli?