Srovnání: Jeruzalém a Sudety

Co mají společného hlavní město Izraele a české pohraničí? Formálně vzato vůbec nic. Přesto dění kolem nich může posloužit jako ilustrace pro porozumění určitým historickým dějům.

Spojené národy v roce 1947 rozhodly o rozdělení britského mandátu v Palestině na tři části - arabský palestinský stát, židovský palestinský stát a mezinárodní oblast zahrnující celý Jeruzalém a blízké okolí včetně Betléma.

Pro obě komunity to byl svého druhu šok. Arabové, kteří v rámci své politiky maximalismu chtěli pro sebe Palestinu celou, plán šmahem odmítli. Židé museli zatnout zuby: židovský stát bez Jeruzaléma, odvěké izraelské, potažmo judské metropole? Nejposvátnější místo judaismu, kde stál první – izraelský, vybudovaný ještě ve sjednocené monarchii - a druhý – judský – chrám nebude součástí moderní židovské republiky? Ani Chrámová hora, ani Západní zeď (Zeď nářků), ani židovská čtvrť ve Starém městě? Taková byla realita plánu OSN – a Židé ji přijali. Lepší vlastní stát bez Jeruzaléma než žádný.

Také Mnichovská dohoda 1938 znamenala pro Čechy šok. Vzdát se území, které bylo odedávna nedílnou součástí českých zemí? Taková byla její realita. Nezbývalo než zatnou zuby a smířit se s ní, řečeno hodně zjednodušeně. Emoce nechme stranou.

Zdánlivě naivní otázka. Jak se stalo, že Sudety opět patří českému státu a celý Jeruzalém je hlavním městem Izraele? Odpověď: Dějinný vývoj. Zde se neobejdeme bez ahistorického kdyby. Kdyby Hitler neporušil 15. března 1939 Mnichovskou dohodu obsazením zbývajícího teritoria českých zemí, kdyby nevyvolal druhou světovou válku a nebyl v ní poražen, kdyby status quo, který nastal po záboru Sudet a odtržení Slovenska, přetrval, Sudety by dodnes patřily Německu a český stát by fungoval v okleštěných pomnichovských hranicích. Opakuji: jde o teoretický model sloužící pro ilustraci a lepší pochopení toho, co se děje kolem Jeruzaléma. Tedy: Kdyby nejen Židé, ale i Arabové přijali plán OSN na rozdělení Palestiny a oba národy začaly na vymezeném teritoriu budovat své státy, kdyby nedošlo k arabské agresi proti Izraeli v roce 1948 a k dalším válkám v oblasti, ale Svatá země se těšila trvalému míru, Jeruzalém a Betlém by byly dodnes pod mezinárodní správou, tak jak to OSN tehdy stanovila.

Opusťme „kdyby“ a vraťme se do reality. Připomínat vývoj po Mnichovské dohodě by se v českém prostředí rovnalo dovozu písku na Saharu. Proto jen zdůrazním, že výsledkem druhé světové války byl návrat Sudet pod (tehdy) československou svrchovanost. Představa, že by dnes někdo volal a myslel vážně opětné začlenění Sudet do Spolkové republiky, s poukazem na to, že v minulosti byly součástí Německa, je víc než absurdní a absolutně mimo realitu. Uvádím tento extrémní příklad proto, že v případě Jeruzaléma jsme právě toho svědky.

Historie je plná paradoxů. 15. březen 1939, při vší tragičnosti, obsahoval zárodek naděje, že Mnichovská dohoda bude anulována, oduznána. Proces to byl komplikovaný, v každé signatářské zemi probíhal jinak a jindy, nicméně podstatný je výsledek: návrat Sudet pod československou svrchovanost. Právě tak agrese arabských zemí a palestinských Arabů proti nově vzniklému Izraeli z 15. května 1948 obsahovala zárodek naděje, že Jeruzalém bude opět součástí židovského státu a stane se jeho hlavním městem, jak tomu bylo ve starověku (Sjednocená izraelská monarchie, Judské království, Hasmonejské království), přičemž Jeruzalém byl duchovním a národním centrem židovského národa i v období, kdy státní suverenitu ztratil. Současně platí: tak jako Hitler 15. březnem 1939 roztrhal Mnichovskou dohodu (Winston Churchill), roztrhali Arabové agresí proti Izraeli plán OSN na rozdělení Palestiny včetně zmezinárodnění Jeruzaléma a Betléma. Napříště mělo platit, a také platilo, že o teritoriálních poměrech rozhodne výsledek války, kterou arabská agrese vyvolala.

Pokud jde o Jeruzalém, existovaly na začátku války v roce 1948 tři základní možnosti vývoje. Celé Svaté město vybojuje buď Izrael, nebo Arabové (v tomto případě transjordánská Arabská legie, která v té části palestinské fronty operovala), nebo boj o něj skončí remízou. A tak to nakonec dopadlo. Izrael získal západní část města (a připojil ho ke svému státu jako hlavní město), Transjordánsko získalo východní čtvrtě (Staré město) a okolí včetně Betléma a připojilo je ke svému království (stejně jako celé Předjordánsko a změnilo svůj název na Jordánsko).

Zde je zapotřebí zastavit se u důležitého momentu. Politická mapa Svaté země (chcete-li bývalé Mandátní Palestiny) se po válce 1948/1949 vyvolané arabskou agresí změnila – nikoli ale v souladu s plánem OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, nýbrž na základě výsledků války, což je způsob, který OSN v principu odmítá. Jak se ale ukázalo, pouze teoreticky. Protože navzdory onomu principu byly oba státy, Izrael i Jordánsko, mezinárodně uznány a přijaty za členy OSN. Čili: OSN akceptovala, že oba zmíněné státy rozšířily své teritorium válkou. Izrael, který se ubránil arabskému vpádu, jehož cílem bylo nově vzniklý židovský stát vojensky zlikvidovat, získal větší území v rámci Mandátní Palestiny; Transjordánsko dokonce expandovalo za Jordán (směrem na západ) a zabralo teritorium, na němž měl podle OSN vzniknou palestinský arabský stát, byť toto teritorium mělo v důsledku porážky arabských útočníků menší rozlohu (oproti plánu OSN).

Tento stav trval v období let 1949 až 1967. Arabové se ovšem nevzdali svého dávného plánu „osvobodit“ Palestinu od sionistů (tj. zlikvidovat Izrael) a připravovali další „totální válku“ (tváří této politiky byl egyptský prezident Násir). Izrael je předešel. Pátého června 1967 zahájil preemptivní operaci a v nastalém sebeobranném konfliktu Egypt, Jordánsko a Sýrii drtivě porazil. Důsledkem bylo, pomineme-li egyptský Sinaj, syrské Golany a jordánské Předjordánsko, že se celý Jeruzalém, tedy včetně Starého města a okolních čtvrtí, dostal do izraelských rukou.

Nyní můžeme porovnat a ilustrovat pokrytecký postoj OSN a do očí bijící použití dvojího metru. Po skončení arabsko-izraelské války 1948/1949 mezinárodní společenství nově vzniklý stav akceptovalo. Spojené národy netrvaly na tom, aby se Izrael stáhl na hranici plánu z roku 1947, a tedy i ze západní části Jeruzaléma, a stažení nepožadovaly po Transjordánsku – z celého Předjordánska a jeruzalémského Starého města. A právě tak nevyvinuly žádnou iniciativu, která by vedla k naplnění důležité části původního plánu z roku 1947, tj. ke zmezinárodnění Jeruzaléma a Betléma. Stručně: OSN respektovala výsledek války.

Po válce 1967, kdy Izrael získal (ale neanektoval) jordánské Předjordánsko a jeruzalémské Staré město (s nejposvátnějšími židovskými místy - Chrámovou horu a Západní chrámovou zeď), které sjednotil se stávajícím hlavním městem (západní částí), se stejná organizace (OSN) zachovala docela jinak. Zatímco v předchozím případě netrvala na tom, aby se Jordánsko stáhlo z Předjordánska a neoznačovala zábor tohoto území jako okupaci, vůči Izraeli tak vystupuje. Bývalé jordánské území (Předjordánsko a Staré město jeruzalémské), obsazené Izraelem v roce 1967, označuje jako okupované a trvá na tom, že Izrael musí tyto oblasti vyklidit.

Opět tedy platí (a zase teoreticky). Kdyby Arabové nevyprovokovali v roce 1967 válku s Izraelem, jordánská monarchie by dodnes měla v držení Předjordánsko a jeruzalémské Staré město – a OSN by to nikterak nevadilo, jako jí to nevadilo v letech 1949 až 1967. V roce 1967 obsadil v obranné válce stejné území Izrael – a jsme svědky neuvěřitelného protiizraelského hysterického povyku. Za zmínku stojí, že OSN nepožaduje, aby Izrael území obsazená v roce 1967, jmenovitě Předjordánsko a jeruzalémské Staré město, vrátil Jordánsku, neboť to se jich v roce 1988 vzdalo. Podle pojetí Ammánu ve prospěch budoucího arabského palestinského státu. OSN tuto koncepci akceptovala, aniž by měla problém s tím, že ono teritorium získalo tehdejší Transjordánsko, později Jordánsko, válkou. Ani dnes nepožadují Spojené národy návrat Izraele a uvažovaného palestinského arabského státu k hranicím podle pánu z roku 1947 a zmezinárodnění Jeruzaléma a Betléma. Vadí jim ovšem, že jeruzalémské Staré město je součástí izraelské metropole, ale nemají sebemenší problém s tím, že Betlém je součástí Palestinskoarabské autonomie.

Ale abychom zůstali nohama na zemi. Proč OSN nepožaduje návrat ke svému plánu z roku 1947 o rozdělení Palestiny? Protože na něj ochotně zapomněla jako na mrtvý text. Trvat na jeho vzkříšení by bylo absolutně nereálné. Ovšem právě tak nereálné je očekávat, že Izrael přistoupí na opětné rozdělení Jeruzaléma, i s předáním nejposvátnějších míst judaismu muslimům, a stáhne se z Předjordánska. Z bezpečnostních a existenčních důvodů tak sebevražedný krok žádné příčetné izraelské vedení udělat nemůže a nesmí.