Smutná neznalost

U příležitosti 400. výročí popravy představitelů České konfederace jsem se stal nedobrovolně a nepřímo součástí diskuse pod článkem kolegy Jana Zieglera. („HISTORIE: Staroměstská poprava 1621“.)

Článek byl publikován 24. června na Neviditelném psu, přičemž  jeden z účastníků internetové debaty v reakci na připomínku (zmíněnou nikoli mnou), že i moji předci museli pro víru opustit (českou) vlast, poznamenal:

• Copak jim ti zlí katolíci udělali? Polévali je svěcenou vodou ? Nebo je nutili ke zpovědi?

Zájmeno „jim“ je vztaženo k mým předkům. O nich psát nechci; mnohem důležitější je připomenout pobělohorský úděl nekatolických věřících obecně.

Dovolím si nabídnout část textu týkajícího se rekatolizace, který byl publikován nikoli evangelíky, ale římskokatolickou farností Ostrava Poruba a Vřesina. Ta v XVI. části svých Českých církevních dějin uvádí:

• Státní zásahy proti nekatolíkům: R. 1717 byl vydán nový patent proti nekatolíkům. Směřoval proti podloudnému dopravování nekatolických knih z ciziny a proti zahraničním agitátorům, přicházejícím pod maskou obchodníků do země. Zároveň bylo nařízeno soustavné vyhledávání kacířských knih. Zákonitá opatření vídeňské vlády proti nekatolíkům v Čechách vyvrcholila patentem z r. 1726.  Krutost trestních sankcí tohoto patentu přesáhla tvrdá opatření prvních pobělohorských let.  Každý nekatolík měl být nejprve potrestán obecnými pracemi, pokud zůstal tvrdošíjným, měl být vypovězen ze země a při případném návratu  potrestán smrtí.  Pro nekatolické kazatele, učitele a jejich přechovávače a pašovatele nekatolických knih byl stanoven trest smrti. Děti nábožensky nespolehlivých rodičů měly být dány na vychování či do služeb dobrých katolických poručníků. Podle těchto patentů se skutečně postupovalo a nemalý počet poddaných byl žalářován.

Tedy žádné (pouhé) „polévání svěcenou vodou“ či „nucení ke zpovědi“. Výše uvedené je přitom jen všeobecně pojmenovaným zlomkem hrůz, jakých se na nekatolických věřících vrchnost dopouštěla. Pokud sami katolíci dnes přiznávají, že krutost trestních sankcí v té době (1. polovina 18. století) přesáhla tvrdá opatření prvních pobělohorských let, pak je zřejmé, co si pod tím máme představit.

Uvedl jsem období první poloviny 18. století proto, že na jejím konci a také v polovině druhé vlivem příznivých okolností (přechodná přítomnost vojska pruského evangelického krále Fridricha II. ve východní oblasti Čech během tzv. slezských válek) odešly tisíce českých (samozřejmě tajných) evangelíků do Slezska ovládaného Pruskem – za náboženskou svobodou.

Mnozí odcházeli jen s tím nejnutnějším, co mohli unést, většinu nemovitých věcí nechali ve vlasti. Jejich víra a svoboda svědomí byly pro ně důležitější než majetek.

Na české (vztaženo k zemi, nikoli k národnosti, jistěže mezi vůdci byli i Němci) stavovské povstání, Bílou horu 1620, Staroměstskou exekuci 1621 a další dějinné milníky té doby můžeme mít odlišné názory, ale rozhodně není na místě zlehčovat pronásledování a utrpení té části obyvatelstva, která chtěla svobodně vyznávat křesťanskou víru nikoli po katolickém, ale jiném způsobu (utrakvistickém, bratrském, luterském, kalvínském ad.).

A vskutku bylo  realita děsivější než nepatřičně  zmíněné polévání svěcenou vodou. Je politováníhodné, kolik Čechů má o tomto klíčovém období vlastních dějin tak chabé povědomí. Smutná neznalost.