Slovo po Dubaji

• S mimořádnou pozorností a s velkým očekáváním jsem sledoval telekomunikační konferenci v Dubaji. Ve hře bylo víc, než si běžní uživatelé internetu nezajímající se příliš o politiku dokázali představit. Zásahy všemocného státu do jeho svobodného obsahu.

Ideál „bloku proti svobodě“: usurpovat si víc než na co mají z logiky věci právo. O moderní technice ve vztahu k totalitním a autoritářským režimům vždy platilo, jistěže v lehké nadsázce – dobrý sluha, špatný pán.

Zažili jsme toho vrchovatě za studené války, kdy omezovat přístup ke svobodným informacím bylo relativně snadné. Západní tisk včetně exilových periodik, jakož i komunistům nepohodlná literatura se k nám oficiálně nedovážely. Tak se jedno i druhé pašovalo. Vím to z vlastní zkušenosti naší rodiny. Dnes už to zní téměř neuvěřitelně, rozumí se pro ty, „kdo nezažili“, ale měli jsme tolik „zakázané“ (náboženské) literatury (tehdy více moji rodiče než já), že kdyby z nějakého důvodu u nás vykonala StB domovní prohlídku, byl by důvod pro použití příslušného paragrafu komunistického trestního zákona s příslušnou trestní sazbou.

O šíleném jekotu rušiček naladěných na vysílání Svobodné Evropy a některých dalších zahraničních stanic psát netřeba. Jediné médium, které se přes hranice snadno dostalo až k domácímu uživateli, byť spíše shodou technických okolností než prvoplánově, byla německá a rakouská televize. Dosah signálu byl sice omezen na více méně pohraniční oblasti republiky, nicméně rušit nebylo možné, neboť by docházelo ke znehodnocení signálu také ve vysílací zemi.

Pak přišel internet – a ještě předtím pád komunismu v Evropě. Mnohokrát jsem uvažoval o tom, co by se kolem internetu dělo, kdyby se rozšířil tak jak se rozšířil, ale železná opona kdyby přetrvala o dvacet let déle. Děsivá představa. Vypadalo by to u nás jako v kontinentální Číně? Nebo ještě hůře? Kolik blogerů by bylo za mřížemi po odsouzení za „pobuřování“ (rozuměj: za veřejné vyjádření vlastního názoru)?

Zní to oposlouchaněji než banální klišé, ale je to tak. Internet a jakákoli forma nesvobody se nesnášejí. Přiznám se: státy obecně už dnes natolik zasahují do všech oblastí našeho života (některé více, některé méně), jsme tak regulováni, že představa, že by „ti nahoře“ měli ještě celosvětově rozhodovat o OBSAHU internetu mě přivádí k nepříčetnosti.

Z tohoto pohledu to v Dubaji dopadlo dobře. Podruhé v krátké době mohu být hrdý na postoj ČR na mezinárodním fóru. Po hlasování ve VS OSN ve věci statusu Palestiny se i na konferenci WCIT-12 zachovala česká delegace dle mého soudu správně. Díváme-li se na domácí politické dění, příliš důvodů k radosti nad počínáním jeho aktérů nemáme. Náladu si můžeme spravit alespoň při takovýchto příležitostech.

Západ vyhrál důležitou bitvu v nekončím zápase o svobodu. Věřme, že natrvalo, třebaže „dubajský pokus“ některých mocných tohoto světa „uchvátit“ internet jistě nebyl poslední.