Slovo ke dni: 25. únor 1948 – novodobá Bílá hora

Básník Jan Zábrana kdysi napsal: Kdo za tenhle svrab (rudou totalitu – LS) trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný.

A pokračoval:

• Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle kruté jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme……“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.

To je třeba si říci zřetelně a nahlas.

A pak je tu role prezidenta Beneše. K čemu nám byl v únoru 1948 člověk s kdysi geniálním odhadem, pokud jde o Hitlera a jeho vražedné plány, když měl tak fatálně mylný úsudek ve vztahu k politice Kremlu? Jeho představa, že „sovětské Rusko bude se demokratisovati“ byla neuvěřitelně naivní. Podlehl chiméře. Na ní byla, bohužel, založena celá jeho pomnichovská „východní politika“ - jeden z důvodů, proč bylo tak snadné zlomit československé demokracii vaz. Gottwaldovy řeči o tom, že "chce  krizi řešit ústavně, demokraticky a parlamentárně“ byly pouhé žvásty, líbivé komunistické lži.

Navíc: režim po osvobození (1945-1948) nebyl zcela demokratický. Jak demokratická může být demokracie, je-li parlamentní opozice programově zapovězena?! Když si přečtete Košický vládní program, musíte konstatovat: to nemůže dopadnout dobře. Dopadlo to ještě hůř. Gottwaldova řeč z 21. prosince 1929 o tom, že demokracii zakroutí krkem se naplnila beze zbytku. Zakroutil krkem nejen demokracii, ale nasadil rdousící oprátku také řadě nevinných demokratů.

Byl to jeho dlouhodobý cíl a nedůvtipní demokratičtí politici a nepřemýšlející (o důsledcích svého rozhodnutí u uren 1946) voliči mu k puči umetli cestu. Přesně ve stylu: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Za tyto a další chyby zaplatili Češi a Slováci krutou daň. Poučíme se?

Dvacátý pátý únor 1948 byl Bílou horou naší demokracie, svobody, ekonomické prosperity. Víme, co je třeba dělat a udělat, aby se odvrácená strana dějin dříve či později neopakovala? Nedávné volby, do dolní komory parlamentu i hlavy státu, se všemi svými prapodivnými souvislostmi, mnoho důvodů k optimismu nenabízejí.

To si uvědomuji v den 70. výročí jedné zlomové události v našich novodobých dějinách. Při vzpomínce na Bílou horu 1620 mám před očima staroměstské popraviště. Při vzpomínce na „vítězný únor“ vidím dusící se dr. Horákovou v oprátce popravčího mechanismu gottwaldova režimu.

Chceme něco takového zpět, byť v jiné podobě? Co by asi napsal Jan Zábrana dnes?