Slovo k výročí

• Jelikož mám v kolonce O čem bude můj blog uveden mezi hlavními náměty Egypt, měl bych ztratit slovo k egyptské revoluci 2011, když už je to čtvrté výročí, napadlo mě. Bude to ale hodně osobní.

Co se změnilo pro mě samotného v zemi pyramid? Pro turistu téměř nic. Je to dobře, nebo špatně? Jak se to vezme.

Miluji Sinaj. Jeho historii, skály, pobřeží. Jeho zvláštní tajemno. Vždycky mě fascinoval. Jezdili jsme na Sinaj za Mubaraka, do Šarmu a do ještě působivější Taby, a také po jeho pádu.

Co bylo jiné? Z letiště zmizel velký Mubarakův portrét. Bez náhrady. Na hotelovém pokoji už nebylo možné naladit izraelskou televizi – a také návštěvníci z Izraele, Židé i Arabové se vytratili. Především ale – revoluce 2011 mě posléze nasměrovala na africké pobřeží Rudého moře. Do Safagy, později do Marsy Alam. Neměl jsem v úmyslu Sinaj tak brzy opustit, ale okolnosti mě přiměly, abych prozkoumal jiné korály.

Stalo se to, co jsem nečekal. Pláže na jih od Hurghady jsem začal mít stejně rád jako ty sinajské.

Do Egypta létáme každého půl roku, na jaře a na podzim. Po Mubarakovi šéfoval státu maršál Tantáwí, po něm národ zvolil islamistu Mursího a když ho v červenci 2013 další revoluce svrhla, stal se prozatímním prezidentem Mansúr. Po něm nynější hlava státu - Abdel Fatah al Sisi. Za všech těchto vládců, za všech těchto „režimů“ jsem se v Egyptě cítil stejně bezpečně. Pro turisty fungovala země plus minus stejně.

Něco bylo ale přece jenom jiné: poloprázdné hotely. Rapidní úbytek návštěvníků byl viditelný na první pohled. Výhoda: žádné fronty na večeři, pakliže se většina turistů rozhodla, že pojí v sedm večer, kdy se restaurace otevírají. To se ale pozvolna mění, zájemců o Rudé moře přibývá, třebaže zdaleka nedosahuje čísel z doby před revolucí 2011.

V minulých sezonách ubyla také nabídka výletů, byť ne nějak drasticky. Zapomenout nesmíme ani na ceny, které vnitropolitické události v Egyptě srazily na úroveň více než příznivou.

Záměrně se vyhýbám politickému hodnocení obou revolucí, protože nejsem zarytý antimubarakovec. Naopak. Na exprezidentovi jsem oceňoval jeho mezinárodněpolitický vklad pro regionální mír. Patřil ke klíčovým osobnostem, s nimiž se klíčové osobnosti druhé strany tamního konfliktu, izraelští politici, běžně stýkali, čas od času i na Sinaji. Tyto kontakty od obou revolucí postrádám.

Současně ale rozumím tomu, že mezi Egypťany doma Mubarak příliš populární nebyl. Jak mi řekl jeden prodavač v Naama Bay na Sinaji: Vy cizinci oceňujete Mubaraka kvůli zahraniční politice, my ho kritizujeme kvůli domácí politice.

Jenomže – pak mnozí vložili obrovskou naději do Mursího a nakonec milionům Egypťanů nezbylo, než proti němu povstat a vynutit si jeho pád.

Takže: Mubarak ne, Mursí také ne. Kdo tedy? Soudě podle výsledků posledních prezidentských voleb je to Sisi. Po mém soudu si Egypťané lépe vybrat nemohli.

Ale dost o politice, které jsem se stejně nevyhnul.

Také během čtvrtého výročí protimubarakovské revoluce umírali lidé. Na obou stranách, v řadách demonstrantů i policie. To vše nás vrací do každodenní reality, která je od revolučních snů a ideálů z konce ledna 2011 hodně vzdálená. Což ovšem není úděl pouze revoluce na Nilu.

Měl historický přelom z ledna 2011 smysl? To ukáže budoucnost, tedy, jakou podobu bude nová egyptská demokracie mít. Uvnitř země i navenek.