Slovo k odchodu Táni Fischerové

Někteří lidé jsou pro mě tak velkou morální autoritou, že prohlásí-li něco  o jiných, věřím jim. Taková je Marta Kubišová. Když o Táně Fischerové řekla, že byla „posledním spravedlivým“, souhlasil jsem.

Nemusel jsem se vším s paní Fischerovou souhlasit, mám na mysli v oblasti politické, ale lidsky ji hodnotím jako někoho, kdo je hoden nejvyšší úcty. Měla mimořádné charisma. Skvěle ji vystihla Dáša Havlová: „Táňa byla jako anděl šustící křídly pro každého, kdo potřeboval pomoc.

Její život byl spojen s péčí o nemocného syna. Přetěžký každodenní úděl. Moje matka měla přítelkyni se stejným úkolem. Říkali jsme jí teta M(....ová). Bydlela v Praze na Břevnově a já s bratrem jsme u ní při návštěvě nejrůznějších akcí v hlavním městě přespávali. Byla stejně laskavá jako Táňa Fischerová. V nevelkém bytě s ní žil psychicky nemocný dospělý syn, o kterého se příkladně starala.

Jednou, bylo to na konci jara 1977, jsem po odchodu z jejího bytu zamířil ještě před návratem domů do západních Čech na břevnovský hřbitov. S jediným cílem: navštívit hrob Jana Patočky, filosofa a mluvčího Charty 77, který zemřel po výslechu na StB v březnu toho roku.

Jenomže: kde jeho hrob hledat mezi stovkami dalších, navíc na hřbitově, kde jsem byl poprvé.

Vydal jsem se od brány naslepo a doufal, že budu mít úspěch. Po několika krocích jsem minul starší paní upravující těsně u hlavní cesty místo posledního odpočinku. Patrně někoho z rodiny. Zvedla hlavu a pravila: „Taky hledáte ten hrob?“. Přisvědčil jsem. Polohlasem mi prozradila kudy jít, bylo to nedaleko.

Dodnes mi to připadá jako zázrak.

Vrátil jsem se, abych jí poděkoval. Myslela si, že jsem jeden z jeho studentů. Nemohla tušit, že nikoli. Byl jsem jen prostý posluchač Svobodné Evropy, který věděl. A cítil potřebu se profesoru Patočkovi poklonit.

Spletité jsou cesty života. Od Táni Fischerové jsme se přes „tetu M.“ dostali až k Janu Patočkovi. Ti lidé spolu zdánlivě nemají nic společného, a přece ano. Slouží jako morální maják.

(zdroj: pixabay)