Slovo k Eurovizi 2019 aneb Nenávistný útok na skupinu Lake Malawi

Blog má oproti klasickým novinovým článkům jednu výhodu. Může být víc osobní. Nuže tedy: v úterý 14/5 kolem půl deváté večer jsem si dal sprchu – a pak jsem ženě nahlásil, že jdu na Eurovizi.  

Nikoli do telavivského Expa, ale do našeho obýváku. Kávovarem jsem si nechal namixovat Latte Macchiato Baileys, na televizi přepnul na ČT2, nasadil sluchátka a s úderem 21. hodiny SELČ začal sledovat první semifinále letošní eurovizní soutěže.

Než proběhly úvodní ceremonie a odzpívala Neta Barzilai, „příčina toho, proč se letošní Eurovize koná v Tel Avivu“, jak pravil český moderátor Libor Bouček (nebo tak nějak podobně), promítl jsem si v paměti svoji vlastní historii Velké ceny.

Poprvé jsem si slyšel živě v roce 1976. Ještě v rádiu, byla to BBC na dlouhých vlnách; galavečer se konal v Haagu a zvítězili britští Brotherhood of Men s písní „Save Your Kisses for Me“ (u nás Vondráčková/Korn „Já půjdu tam a ty tam“). Táhlo mi tehdy na dvacet; písničková soutěž se zrodila ve stejném roce jako já. Bylo to dva roky po fenomenálním úspěchu skupiny ABBA, který jsem živě nezachytil.

Pak jsem sledoval Velkou cenu pravidelně prostřednictvím tehdy západoněmecké televize ARD a stal jsem se jejím velkým fanouškem. Byť jistě – s mnoha výhradami. Drtivá většina písní, které na Eurovizi zazněly, skončila v zapomnění, jen nemnoho z nich dobylo hitparády. Námitky můžeme mít také proti přílišnému vyzdvihování „jinakosti“ (v posledním období), přičemž „fenomén“ Conchita Wurst byl pro mě osobně hodně za hranou. Přiznám se: řešil jsem tehdy dilema, jestli mám Eurovizi zcela zavrhnout, nakonec jsem v jejím sledování pokračoval, byť ne tak vášnivě jako za mlada – soutěž jsem vzal na milost s tím, že svět je poněkud zvrácený, ale netřeba vylévat s vaničkou i dítě. Věřím tomu, že drtivá většina eurovizních interpretů je – pardon - normálních a řada z nich má co nabídnout.

Především ale: ačkoli to může znít paradoxně, Eurovize není jenom o muzice. Je to mezinárodní show, na kterou je nutné nazírat s jistým nadhledem, a těch několik hodin tohoto druhu zábavy za rok může být příjemným odreagováním, zpestřením. A není to jen pro teengaery podle věku, nýbrž pro teenagery duchem: mně táhne na třiašedesát.

Dynamická skladba „Toy“ v podání Nety Barzilai se chýlila ke konci a já si uvědomil ještě jeden rozdíl. Za komunistické éry Československá televize z důvodu politické nenávisti vůči židovskému státu vystřihávala izraelské písničky ze záznamů Velké ceny (s českým komentářem Miloše Skalky) a dnes Česká televize vysílá Eurovizi přímým přenosem z Izraele bez sebemenší protiizraelské averze – tak moc se od té doby svět změnil, v tomto ohledu k lepšímu.

A nemohu si odpustit ještě jeden postřeh. Když jsem se díval na semifinálové představení, které se pořadatelům skvěle vydařilo, vzpomněl jsem si na všechny chlapce a dívky v uniformách izraelské armády, zejména pak na ty, kdo u protiraketových baterií střeží nebe nad Tel Avivem. Neboť nepřítel v Gaze je zavilý, fanaticky nenávistný a nevyzpytatelný. Děkuji jim za tuto službu – i pro nás, abychom my se mohli bavit.

Lake Malawi se kvalifikovali do finále. Potěšilo mě to, myslím si, že do něj patří – a v sobotu v noci uvidíme, nakolik zaujmout okolní Evropu – a vlastně nejen Evropu. (Zde jenom pro připomenutí: tato soutěž nemá nic společného s Evropskou unií, organizována je vysílací organizací EBU, jejímiž členy jsou také, kromě jiných, Egypt, Jordánsko nebo Maroko – a přidruženým členem je Austrálie.)

ODVRÁCENÁ STRANA

Kvůli tomu, že se letošní Eurovioze koná v Izraeli, byli jsme svědky několika výzev o její bojkot. Nepřátelé Izraele o sobě dali vědět, stačí připomenout apel Rogera Waterse (ex Pink Floyd) adresovaný Madonně, aby v Tel Avivu nevystupovala.

Ovšem cílem podobných snah se stali i čeští Lake Malawi. Den před úterním semifinále zveřejnil internetový deník Referendum otevřený dopis několika aktivistických protiizraelských organizací a jednotlivců skupině Lake Malawi, v němž ji vyzývá:

• Vyhněte se vystoupení na letošní kontroverzní Eurovizi v Tel Avivu, a nestaňte se tak součástí širšího kulturního „whitewashingu“, ke kterému Izrael zahraniční umělce soustavně využívá. Nepodílejte se na něčem, čeho byste mohli v budoucnu litovat.

Závěr poslední věty zní téměř výhružně, uvědomíme-li si, koho aktivisté podporují a kdo také podepsal onen otevřený dopis – mj. Přátelé Palestiny nebo Palestinský klub v ČR. Tím nechci říci, že jsou to všichni teroristé nebo sympatizanti arabských teroristů, nicméně vzhledem k tomu, že v celém obsáhlém textu není ani zmínka o stovkách raket vystřelených z Pásma Gazy na Izrael v minulých dnech, nelze si dělat iluze o tom, jak autoři dopisu v této záležitosti smýšlejí.

Ostatně jejich úsudek nám osvětlí dvojí vyjádření v dopise obsažené:

• /1/ Stát (Izrael) … který s izraelskými Araby, jak nazývá vlastní palestinské obyvatelstvo, jedná jako s druhořadými občany.

A/ Podle této podivné terminologie jsou vlastně všichni Arabové, jak na Západním břehu a v Pásmu Gazy, tak v samotném Izraeli v původních hranicích z června 1967, „Palestinci“ - odtud už je jenom krůček k tomu, aby si Arabové = Palestinci pro sebe nárokovali celou Palestinu, tedy včetně Izraele.

B/ Autoři naznačují, že Arabové jsou v Izraeli diskriminováni. Jenom na okraj: jedna z konferenciérek úterního semifinále, Lucy Ayoubová, je dcerou arabského otce a židovské matky a pracuje jako moderátorka izraelské veřejnoprávní televize KAN. (Že se v Izraeli nepraktikuje ani diskriminace ve vztahu ke komunitě LGBT, je zřejmé z toho, že dalším moderátorem semifinálového večera byl gay Assi Azar. Zkusme si představit něco podobného v islámské zemi.)

• /2/ Možná právě ve chvíli, kdy budete usilovat o přízeň diváků na telavivském pódiu, přistane další izraelská raketa do pásma Gazy a zabije těhotnou ženu a její batole, jako se to stalo minulý týden.

A/ Lake Malawi neusilovali o „přízeň diváků na telavivském pódiu“, neb na pódiu byli oni, interpreti, nikoli diváci – usilovali o přízeň diváků v hledišti a především: usilovali o přízeň statisíců, možná milionů diváků u televizních obrazovek. To jenom jako technické upřesnění.

B/ Pokud by v Pásmu Gazy přistála nějaká izraelská raketa, pak pouze v rámci odvetného sebeobranného opatření Izraele v reakci na předchozí rakety teroristů vypálené na izraelské území; o těchto palestinských raketách se ovšem autoři dopisu nezmiňují a tváří se tak, jako by neexistovaly.

C/ Ano, minulý týden zabila raketa v Pásmu Gazy těhotnou ženu a batole (nikoli její), tato tragédie nebyla ovšem způsobena izraelskou raketou, nýbrž na vině jsou samotní terorističtí agresoři z Islámského džihádu, kterým podle všeho explodovala raketa ještě předtím, než ji stačili vystřelit na Izrael. Ptát se, odkud Arabové rakety vystřelují, když v případě podobného technického selhání umírají v těsném sousedství jejich vlastní lidé, je asi nadbytečné.

Jak patrno, Eurovize 2019 skvěle posloužila palestinským Arabům a jejich podporovatelům k pokrytecké protiizraelské propagandě. Propagandě plné falše a lží. Ať už jsou do ní zapojeni lidé z hnutí BDS a osobnosti jako zmíněný Roger Waters nebo Petr Gabriel na globální úrovni, nebo aktivisté v ČR, kteří si vzali na mušku českého účastníka telavivského eurovizního klání Lake Malawi.

První skvělou odpovědí všem těmto snahám o otrávení přátelské eurovizní atmosféry byl postup Lake Malawi do sobotního finále. Druhou by bylo co nejlepší umístění Alberta Černého a jeho formace na sobotním galavečeru.