Slovo k diskusím: Zrušit

• Jsem internetově opožděn. Naše domácnost byla spojena s tímto komunikačním zázrakem moderního věku teprve v roce 2006. Tedy deset let poté, co v českých zemích vznikl mediální fenomén s názvem Neviditelný pes. Což je v elektronickém věku věčnost.

To bylo tak. V onom roce „nula šest“, jak s oblibou říkají politici, jsme se rozhodli postoupit o level výše a pořídit si domů přenosný aparát pevné telefonní linky. Zatímco já jsem v obchodním centru jisté telekomunikační společnosti u jednoho prodejního místa zajišťoval vše potřebné, manželka u vedlejšího cosi nenápadně zjišťovala.

Když byla původně plánovaná transakce u konce, přišla ke mně a suše oznámila: „Tak jsem ti koupila internet.“

Zpráva měla malou vadu na kráse. Asi jako když máte doma babetu na benzínový pohon a dozvíte se, že vám někdo z rodiny zajistil pravidelný přísun barelů s naftou.

Moje odpověď: „To je skvělé. Teď nám jenom zbývá maličkost. Pořídit si PC.“ Rozumí se s patřičným operačním systémem místo stávajícího – z hlediska computerového vývoje pravěkého.

Stalo se.

Za rok a něco jsem se stal blogerem a do této aktivity se vrhl pln optimismu. Především pokud jde o úrověň diskusních příspěvků. Ačkoli místo spojení pln optimismu by bylo přesnější napsat pln bezbřehé naivity.

Nebudu podrobně popisovat to, co každý uživatel internetu dobře zná. Jen snad, že diskuse pod mými (i jinými) příspěvky byly pravým opakem toho, co jsem očekával. Místo kultivované výměny názorů s elementárním respektem k druhému jsem se dozvídal, jaký jsem pitomec, protože .. píšu furt vo Izraeli … vzal jsem si ke kostičkované košili tečkovaného motýlka … trouba Stejskal musí bejt komunista … a tak podobně. Ještě horší bylo, že anonymové neuráželi pouze mě jako autora blogu, ale také ostatní, zpravidla slušné diskustující.

Zprvu jsem udělal tu hrubou chybu, že jsem na příspěvky v diskusích reagoval (to bylo na Lidovkách.cz a úplně na začátku též na Neviditelném psu – chybami se člověk učí). Když jsem letos v červenci dostal možnost založit blog také na serveru iDNES, vstoupil jsem do této nové kapitoly své internetové publicistiky s tím, že až na výjimky nebudu na diskusní příspěvky reagovat.

Pokud by bylo na mě, diskuse pod články bych zrušil. Má to ale háček. Jakmile s touto myšlenkou přijdete, vystavujete se nebezpečí, že budete ocejchován jako nepřítel demokracie. Co s tím? Nabízí se kompromis. Všichni budeme hrát s otevřenými kartami a psát články i příspěvky do diskusí pod svým jménem. Je to fér – rovné podmínky a stejná pravidla pro všechny. Jenže chyba lávky. Ukazuje se, že tento kompromis není pro mnohé účastníky internetové publicistiky stravitelný.

Přečetl jsem pár reakcí na opatření redakce iDNES ve výše uvedeném smyslu („už žádné přezdívky“) a byl jsem zděšen. Dokonce i lidé ze strany s výmluvným názvem Svobodní jsou proti; argumentují, jak jinak, svobodou výběru. Někteří další pak právem vybrat si, zda lidé budou házet slovní výkaly na jiné pod svým jménem nebo přezdívkou.

Žádné takové právo ovšem neexistuje. Tak jako v rámci svobody pohybu neexistuje právo chodit na mořské pláži po zádech opalujících se turistů.

Nepopírám: každý z nás, autorů, je více či méně ješitný a reakce na napsaný text nám není úplně lhostená. Máme-li ale za ni platit takovou cenu, jakou za ni platíme, pak za sebe vyjadřuji souhlas s tím, co napsal internetový guru Ondřej Neff v sobotních Lidových novinách (6. 10. 2012 v článku Očistit stoku od špíny): „Diskuse zrušit úplně. V papírových novinách taky nejsou.“

S dodatečným návrhem. Každý blog či internetové medium typu Neviditelného psa by mělo obsahovat emailový kontakt na autora. Kdo se chce k napsanému vyjádřit, nechť tak činí prostřednictvím elektronické korespondence. Kdo má potřebu se veřejně vyjadřovat, nechť založí svůj blog. Kdo chce jenom prudit, ať zkusí štěstí v nejbližší hospodě, má-li odvahu.

To není o tom, jestli jsem či nejsem demokrat. Neboť, řečeno s TGM, demokracie je diskuse, nikoli „právo“ anonymně pozvracet svého bližního. Nikde, ani na internetu.