Slovo izraelského Araba proti lžím Amnesty International

Na nedávno zveřejněný report Amnesty International zareagoval na webu listu The Jerusalem Post Yoseph Haddad – izraelský Arab, výkonný ředitel neziskové organizace „Together – Vouch for Each Other.“

Ta usiluje o porozumění a spolupráci mezi izraelskými Araby a izraelskými Židy. Hadadovo vyjádření, s nímž se nyní seznámíme, bylo zveřejněno 2. února v článku „Amnesty tries to distort my Arab identity and dismantle Israel“ (obr. 1).

... obr. 1/

Yoseph Haddad v úvodu píše, že jako izraelský Arab, který vyrostl v Nazaretu, vnímá zprávu AI jako pokus deformovat jeho identitu. Poukazuje na to, že 211stránkový dokument neustále poukazuje na apartheid vůči „palestinským občanům Izraele“ a přitom nerozlišuje mezi Palestinci a izraelskými Araby.

Připomíná: Palestinci žijí pod kontrolou Palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu nebo pod kontrolou teroristické skupiny Hamas v Pásmu Gazy.

„A co izraelští Arabové jako já?“ ptá se. „Žijeme pod demokraticky zvolenou vládou Izraele a máme stejná práva jako každý židovský občan. Bez ohledu na to, jak moc se Amnesty International snaží vymazat mou identitu ve snaze prosadit svoji politickou agendu, pravdu nemá.“

Yoseph Hadad ujišťuje, že se narodil jako Izraelec a Izraelcem zůstane. Může si nárokovat stejná práva jako jakýkoli jiný občan Izraele. „Byl jsem vojákem Izraelských obranných sil, které chrání sever Izraele, kde žije většina izraelsko-arabské komunity, před teroristickými raketovými útoky Hizballáhu. A nejen to. Velel jsem desítkám židovských vojáků. Jaký druh „apartheidu“  umožňuje, aby Arabové dávali rozkazy Židům? Pouze jeden – neexistující.“
Haddad nabízí několik čísel publikovaných organizací Israel Democracy Institute. Ta v nedávno vydané zprávě uvedla, že většina izraelských Arabů se neidentifikuje jako  Palestinci, ale jako  Arabové  nebo  izraelští Arabové. Pouze 7 procent dotázaných se považuje za Palestince. Následný průzkum ukázal, že 81 procent izraelských Arabů dává přednost životu v Izraeli před životem v USA nebo jiné západní zemi. „Myslím,“ dodává Haddad, „že život pod ´izraelskou nadvládou´ není tak špatný,“ a dává to do kontrastu se lžemi, které Amnesty šíří o jejich životech, jak píše,  „v jediné demokracii na Blízkém východě“.
Report  Amnesty obsahuje podle Haddada mnohé nepravdy; její autoři si vybrali pouze ty případy, které se jim hodí pro delegitimizaci Izraele. Například je opakovaně zmíněna fyzická segregace mezi Araby a Židy. K tomu Haddad uvádí: „Jejich ´výzkumníci´ by měli navštívit nějakou izraelskou nemocnici, kde může muslimská Arabka dostat tu nejlepší péči od židovského lékaře nebo kde ultraortodoxní židovské dítě může léčit arabský lékař.“
Haddad ujišťuje: „V naší arabsko-izraelské komunitě chce většina občanů žít s Židy v míru. Mnozí chtějí být a mnozí již jsou nedílnou součástí izraelské společnosti. A Amnesty International, místo toho, aby podpořila spolupráci a vizi lepší budoucnosti, delegitimizuje jediný demokratický stát na Blízkém východě a snaží se jej označit jako stát apartheidu.“
V další části svého vyjádření Haddad konstatuje: „Apartheid je definován jako systém diskriminace nebo útlaku na základě rasy. Takže si k tomu pojďme něco říci. Základní zákony Izraele výslovně stanoví, že chrání před veškerou diskriminací a zachovávají status Státu Izrael jako židovského a demokratického státu. Ne (jen) židovského a ne (jen) demokratického, ale židovského a demokratického. To konkrétně znamená, že tato země od svého vzniku chrání zákonem práva náboženských a etnických menšin.“
Pak položil Haddad zásadní otázku: „Znamená to, že v Izraeli není rasismus? Samozřejmě že neznamená; tak jako jakákoli jiná země má i Izrael své problémy, které je třeba vyřešit. V tomto smyslu se Izrael neliší od jiných západních demokracií jako jsou USA, Francie a Spojené království, které se každý den snaží dělat věci lépe a napravovat rasové, ekonomické a vzdělanostní rozdíly.“
Pokud jde o Palestince, status quo okupace je podle něj problematický, ale není založen na rasové diskriminaci; jde spíše o národnostní konflikt. Přitom Izrael už několikrát ukázal , že má zájem ho ukončit, když nabídl velkorysá mírová řešení, která ale Palestinci vždy odmítli. A nabízí logickou úvahu: „Pakliže má Izrael s Araby rasový problém, proč jsme uzavřeli mír s Marokem, Spojenými arabskými emiráty, Egyptem, Jordánskem a Bahrajnem? Proč existuje tolik Arabů, kteří jsou součástí izraelské vlády a dělají rozhodnutí, která mají dopad na každého Izraelce? Proč o osudu izraelských občanů u soudů rozhodují arabští soudci?“
Má i jihoafrickou zkušenost: „Sám jsem byl v Jižní Africe a na vlastní oči viděl, jak odporný a zdrcující zločin apartheidu je. To je jeden z důvodů, proč nemohu stát stranou a nechat jen tak  šířit lži organizacemi jako je Amnesty International, které tak činí pro svůj vlastní politický zisk. Obvinění z apartheidu je vážné a nikdy by nemělo být používáno jako politický nástroj k démonizaci země, kterou nemáte rádi.“
Závěrem Haddadova výzva na adresu Amnesty International: „Přestaňte znevažovat historii a oběti skutečného režimu apartheidu v Jižní Africe a pojďme spolupracovat s Araby a Židy na vyřešení existujících konfliktů mírovou cestou, namísto přejímání ideologií a lží opakovaných extremisty, kteří vůbec nevěří tomu, že Izrael, jediný židovsko-demokratický stát na světě, má právo na existenci.“

Slova Yosepha Haddada, člověka, který žije každodenní izraelskou realitu jako občan menšinové komunity a nepotřebuje, aby mu aktivisté s kdoví jakými politickými úmysly napovídali kým je a jak moc je diskriminován.