Ruská agrese: K cestě izraelského premiéra do Moskvy (a Berlína)

Bylo i nebylo to překvapivé. Když v sobotu 5. března vyšlo najevo, že Naftali Bennett zamířil do Moskvy na jednání s Putinem, mnozí možná povytáhli obočí. Kdo je ale více zasvěcen, udiven nebyl.

Dalo by se říci, že Bennett zúročil to, co je mu mnohými vyčítáno - že ruskou agresi jasně neodsoudil a jednoznačně se nepostavil (ne „pouze“ na stranu Ukrajiny, ale) proti Rusku, Putinovi. Tento jeho „neutrální“ postoj (přesněji: dobré vztahy s oběma stranami) mu otevřel cestu do Moskvy, a přestože oficiálně není v pozici zprostředkovatele míru, šlo o jakýsi pokusný balónek. Portál The Times of Israel 5. března napsal, že cesta je vnímána jako snaha dále rozvíjet potenciální roli prostředníka mezi stranami, protože Izrael má dobré vztahy s Kyjevem i Moskvou.

Izraelské servery se shodují v tom, že mise to byla jak odvážná, tak riskantní. Pokud by byla úspěšná a přinesla ukončení bojů (čemuž ovšem nevěří nejspíš nikdo), znamenala by zvýšení prestiže premiéra Bennetta i samotného izraelského státu. Na druhou stranu, v případě neúspěchu, by mohla - podle serveru Ynet – vést ke zhoršení vztahů s USA, klíčovým spojencem Izraele.

Ve vztazích mezi Izraelem a USA se ozval v minulých dnech disharmonický akord, když Jeruzalém nepodpořil*/  americko-albánskou rezoluci předloženou Radě bezpečnosti, která  odsuzuje ruskou agresi (ne jako hlasující stát, to nemohl, ale nevyjádřil jí podporu jako desítky dalších zemí). Pro vnějšího pozorovatele možná zklamání, ale kdo sleduje blízkovýchodní vývoj podrobněji ví, o co jde. Je v životním zájmu Izraele, aby fungoval  dekonfliktní mechanismus  mezi Ruskem a Izraelem v Sýrii za situace, kdy Rusové vojensky kontrolují syrský vzdušný prostor a Izrael potřebuje podnikat nálety na cíle svých úhlavních nepřátel – Íránu a Hizballáhu – na syrském území, přičemž je nutné, aby Rusko tyto operace umožnilo a současně aby se Izrael v rámci těchto operací nedostal do střetu s ruskými silami.

Dekonfliktní mechanismus  RF – Izrael v Sýrii zatím funguje a aby tomu tak bylo i do budoucna, musí si Izrael počínat obezřetně. Bezpočtukrát bylo připomenuto, že je ve vztahu k Rusku ve zcela odlišné situaci než například evropské členské země NATO a EU. Proti svým nepřátelům v Sýrii a na jihu Libanonu stojí sám a navíc má v Sýrii – obrazně řečeno – z vojenského hlediska Rusko na své severní hranici.

Takto viděno má Izrael právo být vnímán jako výjimka. Pro lepší pochopení: ve čtvrtek 3. března přiletělo do Prahy ruské letadlo, a to navzdory sankcím a uzavření leteckého provozu pro ruské stroje. Jak je to možné? Česká strana mu udělila výjimku, protože přivezlo jaderné palivo pro Dukovany. Stejnou výjimku slovenských úřadů měl i stroj, který v úterý 1. března přistál v Bratislavě.

Existují-li závažné důvody, je možné (i správné) výjimku z pravidla udělit. V podobném „režimu výjimky“ lze chápat i politiku Izraele vůči Ruské federaci. Nemusíme s ní souhlasit, a ani v Izraeli nemá bezvýhradnou podporu, nicméně je zřejmé, že důvody, na nichž je postavena, mají z hlediska izraelské bezpečnosti své opodstatnění.

Dnes (neděle 6. března – psáno před polednem, zveřejněno později) je předčasné hovořit o konkrétních výsledcích Bennetovy cesty, která kromě Moskvy zahrnovala také Berlín s jednáním se spolkovým kancléřem Scholtzem a telefonický kontakt Bennetta s ukrajinským prezidentem Zelenským. Po návratu do Izraele Bennett v úvodu pravidelného zasedání vlády 6. března řekl (podle serveru Arutz Ševa):  „Před několika hodinami jsem se vrátil z Moskvy a Berlína. Jel jsem tam, abych pomohl dialogu mezi všemi stranami, samozřejmě se souhlasem a podporou všech zúčastněných aktérů. Jak všichni víme, situace na místě není dobrá, lidské utrpení je intenzivní a může se mnohem zhoršit, pokud věci budou pokračovat ve své současné trajektorii. Jsou zde také Izraelci, kteří se potřebují vrátit domů, a židovské komunity v nouzi, které potřebují pomoc.“  Bennett dodal, že jakoukoli šanci k ukončení války, kterou Izrael má, musí využít, bez ohledu na to, jak je velká. Je to morální povinnost.

Motivace izraelského premiéra je chvályhodná. Realita může být ovšem jiná. Zatím je za jeho misí velký otazník. Jak napsal v redakční analýze 5. března šéfredaktor serveru The Times of Israel David Horovitz, když posloucháme Putina, nezdá se, že by to byl člověk nakloněný kompromisu. A ptá se:

Dokáže to změnit izraelský premiér, který předkládá západní poselství a zároveň se snažící přinést vlastní přidanou hodnotu?

A ještě pohled izraelského portálu Ynet. Ten v závěru komentáře „Bennettova sázka“ 6. března napsal:

Strategickou povinností každého premiéra (Izraele) je především chránit vztahy se Spojenými státy, posilovat podporu Izraele v Kongresu a Bílém domě. Nezbývá než doufat, že tato mediační kampaň (Naftaliho Bennetta) tomu neuškodí.

PS: Připomeňme ještě jedno, morální hledisko. Je správné jednat s agresorem u vědomí všeho, co jeho vojska na Ukrajině páchají? Není-li to správné, pak co lze dělat, když nechceme (nemůžeme) s agresorem bojovat? To jsou dilemata, která dominují v těchto dnech (zřejmě nejen) mému přemýšlení o všem, co se na východě Evropy od 24. února děje.

•

*/ Ve Valném shromáždění OSN Izrael naproti tomu rezoluci odsuzující ruskou agresi proti Ukrajině podpořil, byť i zde udělal jistý „úkrok stranou“. V rozpravě nevystoupil dle pokynu z Jeruzaléma velvyslanec Gilad Erdan, ale jeho zástupkyně Noa Furmanová, tedy diplomat v nižším postavení.