Ruská agrese: Bojí se Západ Putina?

Nikdy na ty pocity nezapomenu. Léto 1991. Začátek války na Balkáně, zásah jugoslávské federální armády proti rodícímu se nezávislému Slovinsku. A mé noční můry. Budil jsem se v hrůze: konflikt byl příliš blízko.

Ani ne 500 kilometrů, taková je vzdálenost mezi západními Čechami a Lublaní. Spánek mi rušily děsivé představy, co všechno obyčejné Slovince čeká. A to byl teprve začátek: nejhorší běs války měl teprve přijít. Ne ve Slovinsku, ale jižněji.

Příliš jsme si zvykli na to, že mír – slovo komunisty totálně zprofanované – je každodenní samozřejmostí. Vždyť i vojenská služba v tzv. lidové armádě byla víc než čím jiným pouhou hrou na vojáky.

V červnu 1991 zazvonil zvonec – a spaní na mírových vavřínech byl konec. Jistě, předtím byly jiné konflikty, ale s výjimkou srpnové okupace 1968, která nebyla skutečnou válkou, ale připomínala 15. březen 1939 (heslo: neklást odpor, nemá to smysl), se všechny ostatní konflikty odehrávaly dostatečně daleko. Brutální sovětský vpád do Maďarska 1956 jsem sice „zažil“, ale jako čtyřměsíční mimino.

Uplynuly tři dekády a je to tu zase. Beránka se opět zachtělo kremelskému vlku – a tento kremelský vlk má na svědomí zločiny, které nedávají spát. Kolik lidského utrpení způsobil Hitler, když rozpoutal druhou světovou válku! Kolik lidského utrpení způsobil – a ještě způsobí – Putin, když rozpoutal agresi proti suverénnímu státu!

Kolik nevinných lidí bylo zavražděno, zraněno, zmrzačeno, kolik jich přišlo o své nejdražší a o své domovy, kolik lidí válečné běsnění donutilo udělat něco, o čem před 24. únorem 2022 vůbec neuvažovali, totiž narychlo opustit svoji vlast – jenom proto, že se Putin rozhodl vojensky dobýt sousední zemi.

Kolik ze stejného důvodu napáchala – a ještě napáchá – ruská armáda škod, kolik toho na Ukrajině ještě zničí, zruinuje, zdevastuje, zdemoluje.

Proč?, ptáme se. Proč se toto musí dít v 21. století? Jak je možné, že si takto počíná stát, který má být jako člen Rady bezpečnosti strážcem světového míru, přičemž tato historická role mu připadla díky tomu, že byl vojensky úspěšný v boji proti agresorovi – a připadla mu proto, aby se něco tak úděsného, čeho se v Evropě dopustilo nacistické Německo, už nikdy nemohlo opakovat.

A hle – ze strážce míru se stal krutý agresor. V principu stejný jako ten, který svým ďábelským počínáním Rusku (předtím SSSR) umožnil, aby se stalo oním garantem míru na této planetě. Těžko si představit větší absurditu, větší paradox.

Putin se stal úhlavním nepřítelem západní civilizace. Není jediný, ale aktuálně nebezpečnější. Jeho šílené rozhodnutí vyvolat na východě Evropy dobyvačnou válku – s imbecilním zdůvodněním „denacifikovat“ Ukrajinu – se přímo i nepřímo dotýká milionů lidí, stovek milionů. Tak jako kdysi dobyvačná politika jednoho uřvaného psychopata s patkou a knírkem.

Tenkrát nebylo jiné cesty než boj, boj s agresorem až do konečného vítězství.

A dnes? V éře jaderných zbraní, na jejichž vlastnictví Putin nepokrytě sází? Budeme-li k sobě upřímní, nevyhneme se nepříjemným otázkám. Nedrží nás politický gauner Putin v šachu? Energetickém. Jaderném.

Není euroatlantický Západ v pasti? Stejně jako Izrael, jelikož Kreml má v ruce „klíč k syrskému nebi“, což brání izraelským politikům jednohlasně říci pravdu o ruské agresi a efektivně Ukrajincům pomáhat. Myšleno dodávkami zbraní.

A tušíme vůbec, kdo v celé té noční můry vyvolávající záležitosti tahá za delší konec?

Ne že bych si to přál, ale ta otázka visí ve vzduchu. Co se bude dít, až první ruské střely dopadnou na území členského státu NATO? Budeme ochotni jít do střetu? Že má Putin „jaderné tlačítko“? My (Západ) ho máme také.

Kam ve vydírání Ukrajiny a vlastně celého Západu dovolíme Putinovi zajít? Jsme si jisti, že víme, kudy vede červená linie?

Poněkud prostořeký velvyslanec Ukrajiny v Izraeli Jevgen Kornijčuk v pátek 11. 3. 2022 v Tel Avivu řekl, že Izrael se Moskvy „bojí“ (jinak by Ukrajině pomáhal víc). Položím kacířskou otázku: Nelze tuto výtku vztáhnout na celý svobodný svět?

Stále tajně doufám, že nikoli.