Reakce na text Libuše Palkové o Menachemu Beginovi

Libuše Palková se v článku „Jack Rozparovač byl polský žid“ (blog iDNES; 7. 4. 2019) rozepsala o Menachemu Beginovi. Mimo jiné v souvislosti s hotelem Krále Davida a s připojení části Golan k Izraeli.

K těmto dvěma bodům jejího textu bych chtěl přidat několik poznámek; jednu delší, druhou jen telegrafickou.

Ad hotel Krále Davida (1946)

Velká Británie získala po první světové válce území Palestiny jako mandát Společnosti národů. Mandátní správu, nově v rámci OSN, vykonávala i po druhé světové válce.

Primárním cílem mandátu měla být realizace Balfourovy deklarace z roku 1917. Tedy ustavení národní židovské domoviny na teritoriu Palestiny. Tomuto úsilí bránili jak místní Arabové, podporování arabskými režimy vně palestinských hranic, tak zčásti sami Britové. Abychom ale Britům nekřivdili: vyjádřeno ohleduplně, ne vždy dělali dost proto, aby byl princip obsažený v Balfourově deklaraci naplňován.

Ozbrojený odpor Arabů vůči židovské přítomnosti v Palestině a a stále častěji diskutabilní přístup Britů k otázce přistěhovalectví nemohl skončit jinak než tím, co mělo všechny znaky občanské války. Židé byli nuceni se bránit. Často na dvou frontách; museli čelit atakům Arabů a zhusta samotných Britů.

Je přirozené, že s nástupem nacionálního socialismu v Německu (1933) rostl zájem o židovskou migraci z Evropy do Palestiny. Židům šlo o holé životy. Ti, kdo v Třetí říši, případně v okupovaných zemích zůstali, na to v drtivé většině krutě doplatili. Je skvrnou britské politiky, že i za těchto pro Židy nejčernějších časů jim bránila usazovat se na území Palestiny.

V této politice pak Londýn do jisté míry pokračoval i po válce, tedy po děsivé zkušenosti s holocaustem. Není divu, že mezi představiteli demokratické a názorově pluralitní židovské pospolitosti na jedné straně a mandátními úřady na straně druhé docházelo k napětí, jež vyvrcholilo administrativními zásahy Britů proti Židům a jejich organizacím a vzájemnými vojenskými střety.

V poválečné éře, před vznikem Izraele (1945-1948), se občas chovali Britové vůči Židům tak, že ti museli vyhrnout rukávy a ukázat na paži vytetovaná čísla – doživotní cejch z pobytu v nacistických koncentračních táborech.  Proto jste Hitlera porazili, abyste se k nám chovali podobně jako nacisté?  I takové výčitky bylo možné zaznamenat.

Bezprostředním impulsem pro útok na jeruzalémský hotel King David byla operace mandátní správy nazvaná později Černá sobota.

Zahájena byla 29. 6. 1946. Měla charakter masivní policejní a vojenské protižidovské razie. Howard M. Sachar (zmíněný i v textu Libuše Palkové)ji v knize Dějiny Státu Izrael popisuje takto:

• Tel Aviv byl pročesáván blok po bloku, budovy prohlíženy od sklepů po půdu. Školy a nemocnice nebyly z prohlídek vyňaty. Pacientům dokonce lámali sádrové obvazy. Mnoho činovníků Židovské agentury bylo zatčeno a umístěno do sběrných táborů. ... Přesto se však Britům nepodařilo najít vyšší velitele podzemí. Ani objevit nějak důležité úkryty zbraní. 

O co úřadům šlo? Pozatýkat špičky odboje, odhalit zbraně a dokumenty.

David Ben Gurion a Moše Sneh, vysocí představitelé židovského národního odboje, zatčení unikli, neboť byli v té době služebně v Evropě. V policejní internaci v pevnosti Latrun skončili – namátkou - Moše Šaret (pozdější izraelský premiér) a budoucí ministři první izraelské vlády David Remez, Jicchak Gruenbaum a Dov Josef.

Černou sobotou si samozřejmě Britové koledovali o odvetu. Ta na sebe nenechala dlouho čekat.

Zdroje Irgunu, organizace, která akci vůči hotelu King David uskutečnila, uvádějí, že záhy po Černé sobotě obdržel jeho šéf Menachem Begin dopis od Mošeho Sneha z velitelství Hagany (jiná židovská národní odbojová organizace) s pokyny, že je třeba hotel destruovat.

Zde na vysvětlenou, proč právě tento hotel. Na první pohled se to může jevit jako ryzí barbarství. Nechat vybuchnout hotel plný turistů. Jenomže věci se mají poněkud jinak. Nešlo o nic samoúčelného. Cílem bylo pouze jedno křídlo hotelové budovy – to, v němž sídlily orgány mandátní správy včetně vojenského velitelství a nechvalně známé CID, vyšetřovacího oddělení Criminal Investigation Division. Smyslem akce byla likvidace dokumentů, které během Černé soboty Britové židovského národnímu odboji zabavili. Tyto dokumenty v rukou nepřítele mohly mít pro národní odboj fatální důsledky.

Operace byla několikrát odložena, až padlo rozhodnutí, že k výbuchu dojde 22. července. Aktivistům Irgunu se podařilo dopravit do suterénu potřebné množství trhavin. Plán byl následující. Ještě před explozí bude vydáno telefonické varování, aby lidé přítomní v hotelu měli čas jej opustit. Časový spínač na výbušninách byl nastaven na 30 minut.

Po instalaci náloží pověřil velitel operace Jisrael Levi dvě bojovnice Irgunu, aby zatelefonovaly na hotelovou ústřednu a do redakce novin Palestine Post (dnešní Jerusalem Post). S upozorněním, že v hotelu King David jsou bomby a s výzvou k okamžité evakuaci.

Podobné varování obdržel před výbuchem sousední francouzský konzulát. Byl vyzván, aby jeho zaměstnanci otevřeli okna a tím zmírnili následky detonace.

Na konzulátu uposlechli, zatímco v hotelu na varování nedbali. Později se hovořilo o tom, že telefonáty považovali Britové za žert (dnes bychom spíše řekli, že šlo o fake news). Irgun ve své souhrnné zprávě uvádí, že k varování došlo mezi 12,10 a 12,15 místního času. Výbuch nastal ve 12,37. Na opuštění budovy měli přítomní dvě desítky minut – kdyby úřady braly varování vážně.

Irgun proto tehdy zastával stanovisko, že zodpovědnost za oběti nesou ti, kdo upozornění ignorovali. Dodejme, že tyto záležitosti nelze posuzovat jinak než optikou toho, co můžeme charakterizovat jako občanskou válku.

Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoli je útok přisuzován pouze Irgunu a Beginovi, Hagana se od něj nemůže distancovat, neboť spoluiniciátorem byl Moše Sneh, člen jejího velitelského sboru. Spíše vše nasvědčuje tomu, že Irgun vzal veškerou odpovědnost za tuto operaci na sebe.

Jak již naznačeno, smyslem detonace nebylo zabít co nejvíc lidí, ale likvidace dokumentů zabavených židovským disidentským skupinám, které (dokumenty) se v té době nacházely v hotelovém sídle CID. A také Brity varovat: Takto ne ...

Akce měla celou řadu dopadů, mimo jiné rozklížila dosavadní spolupráci židovských disidentských skupin a zvýšila nevraživost mezi představiteli obou hlavních křídel odboje – Davidem Ben Gurionem a Menachemem Beginem. Oběma šlo o totéž, lišili se ale v názorech na způsob realizace.

Ve svém důsledku měla ale operace jeden zásadní pozitivní význam. Přispěla k tomu, že Britové vrátili horký brambor jménem palestinská otázka zpět OSN a to posléze znamenalo vznik Státu Izrael.

Všechny tyto souvislosti je zapotřebí vzít do úvahy než s opovržlivým gestem odsoudíme destrukci jižního křídla hotelu King David v Jeruzalémě v červenci 1946 jako teroristický čin. A než lehkovážně přimalujeme na podobiznu Menachema Begina oháňku, rohy a kopyta.

Ad Golany

O připojení části Golanských výšin k izraelskému území (1981) se opět hlasitěji hovoří v této době, kdy došlo k uznání tohoto aktu Spojenými státy. Tuto záležitost je opět nutné vnímat v kontextu doby a tehdejších událostí v regionu.

Chtěl bych všem, kdo mají s touto záležitostí problém, a to i po prostudování okolností, proč k teritoriálnímu spojení došlo, připomenout několik vět profesora Alana M. Dershowitze, US právníka, autora a experta na arabsko izraelský konflikt. Níže uvedené nabízím k přemýšlení (Zdroj: Web Gatestone Institute):

• Žádná země nikdy v historii nepředala svému úhlavnímu nepříteli zpět území zásadní vojenské důležitosti získané v obranné válce.
• Předala někdy některá evropská země území, které získala v obranné válce, svému zapřisáhlému nepříteli? Vzpomeňme si, jak na konci první i druhé světové války provedly evropské země územní změny, které měly pomoci k udržení míru.

Otázka na závěr: Proč je většinou světového společenství právo na totéž upíráno Izraeli?