Reakce na článek Jana Zieglera „Jiří Ovčáček klidně může zvát na katolickou bohoslužbu“

Text s uvedeným nadpisem publikoval Jan Ziegler 17. ledna. Odpovídá jeho prostřednictvím na mé pojednání „Zve nás Jiří Ovčáček k modloslužbě?“ zveřejněný o den dříve.

Nejprve v čem se s Janem shodnu. Netvrdím, že J. Ovčáček nemůže zvát na katolickou pouť, ale – a zde už cituji Jana – „měl by k tomu využívat svoje soukromé sociální sítě a zvát na takové akce jako privátní osoba, nikoliv jako mluvčí hlavy státu“. Právě o to mi šlo, pokud jde o politický aspekt Ovčáčkova informačního počinu.

Ačkoli jsme s Janem v drtivé většině politických témat na stejné vlně, lišíme se v přístupu k náboženským otázkám. On stojí na pozicích katolicismu, já na opačné straně „barikády“ – na pozici protestantsko-evangelikální. Z toho vyplývá zásadní názorový nesoulad.

Jan píše, že katolíci se nemodlí „k sochám, ale k lidem, ke světcům, Panně Marii jako k přímluvcům, nikoli k neživým sochám“. Ve svém článku jsem ukázal, že to není pravda. Čím to mohu doložit?

1) Ovčáčkem avizovaná pouť začíná dle programu „modlitbou k Pražskému Jezulátku v kostele Panny Marie Vítězné za národ, církev a mír ve světě“. Opakuji: začíná modlitbou k Pražskému Jezulátku, což je neživá soška, ze dřeva a vosku.

2) V katolické praxi existuje „Modlitba klanění Pražskému Jezulátku“, v níž se mimo jiné praví:

a) „Milostné Pražské Jezulátko, klaníme se Ti a dáváme Ti své dary …“

b) „Utíkáme se, Jezulátko, pod Tvůj plášť a pod Tvou ochranu v každém okamžiku …“

c) „Klaníme se Ti a milujeme Tě, ó Bože, ty Maličký Všemohoucí. Amen!“

Závěr této části: Katolíci se modlí, vedle proseb adresovaných Bohu, Ježíši a přímluvcům (Panna Maria, svatí), také k neživé sošce. To ovšem Bůh v Písmu Svatém zakazuje. To tedy znamená, že Janovo konstatování „k lidem se přimlouváme a Boha uctíváme tak, jak nám přikazuje Písmo“ není úplné, jelikož z výše uvedeného vyplývá, že určitá forma jejich úcty je v přímém rozporu s učením Bible.

Jan dále píše: „Trochu mne mrzí, že protestanti, kteří se tak rádi ohánějí svobodou vyznání, se snaží druhým vnucovat, jak se mají modlit.“ Zde se musím přátelsky ohradit. Nejde o žádné vnucování, jen o připomenutí toho, co učí Bible. Tvrdí-li sami katolíci, že se modlí k Pražskému Jezulátku, tedy neživé sošce (v biblickém pojetí k modle, jakkoli to může znít tvrdě), pak je na místě, když protestanti (evagelikálové, kdokoli) uvedou, že modlit se k sochám (modlám) je v rozporu s biblickou naukou.

Jan uvádí výrok císaře Karla V. : „Není přece možné, aby se po staletí mýlila celá církev (katolická). To spíše jednotlivý bratr se mýlí.“ Bohužel nejen že to možné bylo, ale ona to byla drsná skutečnost. Katolická církev se v mnoha ohledech mýlila, a to po staletí. Mohla být požehnáním, stala se zdrojem pohoršení.

Jan pokračuje: „Já bych to také tak viděl a vytýkám protestantům, že v rozporu s Kristovým přáním, aby všichni jedno byli rozbili jednotu církve pro své neukojené ambice a nedostatek pokory.“

S politováním konstatuji, že to bylo jinak. Rozhodně nešlo o neukojené ambice a nedostatek pokory protestantů. Už v 11. století jsme svědky neukojených ambicí jak na straně římského papeže na Západě, tak na straně konstantinopolského patriarchy na Východě. Výsledek: velké schizma v roce 1054 – rozdělení církve na katolickou a pravoslavnou.

Neukojené ambice papežů (ne vždy jen jednoho na stolci) pokračovaly samozřejmě i poté. Ovšem to podstatné: jednotu církve nerozbili reformátoři, ale zničil ji brutální odklon katolické církve od biblického učení. Reformace byl nutný pokus – a z velké části úspěšný – vrátit církev k základům křesťanského učení, jak jsou obsaženy v Novém zákoně. Staletí hlásané omyly byly – opět z velké části – napraveny. Co z různých důvodů nezahrnovala tradiční reformace (Luther, Kalvín aj.), to došlo naplnění v pozdějších staletích včetně naší doby v církvích evangelikálních.

Na hodnocení učení té či oné církve nám bylo dáno jediné měřítko: Písmo svaté. Reformační zásada je srozumitelná. Sola Scriptura, Jedině Písmo (je závazným pravidlem viry a křesťanského života).

Jan ve svém textu pokračuje: „Co se týče vyobrazení Boha, tak on ho vlastně jako první upravil sám Ježíš Kristus, který se zjevil ostatním lidem ve své lidské podobě. Ano, lidé mohli spatřit na vlastní oči Ježíše Krista – Božího syna. Tím ovšem dostalo toto Boží přikázání poněkud jiný význam.“

Přiznám se, že tomu příliš nerozumím. Srovnávat živého Božího Syna, z rozhodnutí Otce poslaného na svět v lidské podobě – ano, je to nesmírný akt Boží Lásky – s dřevěno-voskovou soškou nazvanou Pražské Jezulátko přece nelze. Opravdu ne.

Jan se vrátil také do období před Bílou horou, kdy panovníkem České konfederace byl Fridrich Falcký, s nímž přišel do Prahy i kalvínský kazatel a teolog Abraham Scultetus. Ten nechal ze Svatovítské katedrály odstranit a zlikvidovat vše, co považoval za zdroj modloslužby. Jan o něm píše, že „proslul jako obyčejný vandal při barbarském ničení Svatovítské katedrály“. Ano, dnes na to tak nahlížíme, tehdy to reformovaní duchovní viděli jinak. Jan pokračuje: „To byl nehorázný odporný čin, urážka Boha, jemuž náboženští fanatici zničili jeho domov.“ Nikoliv, byl to projev, viděno dnešníma očima, kulturního barbarství, ale domov Bohu opravdu zničit nemohli. Protože když apoštol Pavel, jehož autoritu snad nikdo nezpochybňuje, hovořil k aténským občanům na Areopágu, řekl jim toto: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli … " (Skutky apoštolů, 17. kapitola).

A sám Ježíš na otázku ženy v samařském městě Sychar, kde se mají lidé modlit, zda jako oni na své posvátné hoře, anebo jako Židé v Jeruzalémě, odpověděl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (4. kapitola Janova evangelia)

Čili: ani na posvátné hoře v Samaří, ani v jeruzalémském Chrámu (v Ježíšově době), ani ve Svatovítské katedrále, ale v Duchu a v pravdě. To nehlásá Stejskal, ale učí nás to Ježíš.

V závěru Jan zdůrazňuje, na co je hodně alergický: „Já jsem pro svobodu vyznání a respektuji, že každý má svoji cestu k Bohu, ale nelíbí se mi, když někdo chce diktovat druhým formu zbožnosti.“ Moje odpověď: Nechci, nemohu a ani nesmím nikomu nic diktovat. Jen jsem v rámci svobodné výměny názorů vyjevil, na základě Bible, co soudím o tom, když se křesťané klaní a modlí k sošce Pražského Jezulátka.