Proč nelze srovnávat sportovní bojkot Izraele a Ruska

Dlouhodobě se vyjadřuji proti hanebnosti ve sportu, kterou praktikují některé muslimské země: na mezinárodních turnajích bojkotují reprezentanty židovského státu.

Případně, pakliže jim je svěřeno pořadatelství nějakého mezinárodního sportovního podniku. zakazují vstup sportovcům z Izraele

V internetových diskusích se objevily názory hovořící o dvojím metru. Za všechny citát poznámky jednoho z mých čtenářů: „Rusy a Bělorusy také nikam nepouští a nevadí vám to, tak proč vám to najednou vadí?“ Myšleno, proč mi vadí bojkot Izraelců.

Protože mezi bojkotem Izraelců na jedné a bojkotem Rusů (a Bělorusů) na druhé straně je zásadní rozdíl.

Stranou nechám skutečnost známou z tenisu. Jako moderátor sportovní sekce serveru Eretz.cz sleduji (také) výsledky izraelských tenistů (a tenistek, abych byl korektní) na turnajích ATP, WTA a především ITF (izraelský tenis šel v posledních letech výkonnostně dramaticky dolů). Na všech těchto akcích hrají tenisté Ruska a Běloruska; jsou uvedeni (uvedeny) jménem, v pavouku ale chybí označení jejich státní příslušnosti, případně symbol – vlaječka jejich státu. Není tedy pravda, že „Rusy a Bělorusy nikam nepouští“; především ale: nabízí se otázka, jestli to není tak trochu pokrytecké. Ale o tom tento článek není.

Bojkot Izraelců muslimskými státy je nepřijatelný proto, že jde vždy o jednostrannou akci (motivovanou politickými důvody, kterým dominuje zavilá protiizraelská nenávist), která je v rozporu s pravidly té které pořádající mezinárodní sportovní organizace. Uvedu to na příkladu fotbalového mistrovství světa hráčů do 20 let, které měla v tomto a příštím měsíci hostit Indonésie.

Izraelští fotbalisté v rámci bojů o postup na indonéský šampionát prošli příslušnou kvalifikací (jako součást UEFA tedy kvalifikací evropskou) a na MS „20“ se dostali takříkajíc se souhlasem FIFA. Tato organizace nevyhlásila bojkot Izraele. Izraelský výběr je tudíž stejně plnohodnotným týmem tohoto šampionátu jako dalších 23 reprezentací z šesti fotbalových oblastí. Se všemi právy a povinnostmi; obojí musí být pro všechny účastníky rovné.

Nikdo nepitvá vnitropolitické poměry v Iráku, únosy a vraždění křesťanů džihádisty v Nigérii, nebo stav lidských práv v Uzbekistánu. Jmenoval jsem tři země, které se také kvalifikovaly na fotbalové MS „20“. Do problémů se dostal pouze Izrael, protože původní hostitel dal před sportovním fair play přednost politickému fanatismu.

Bojkot Izraele ze strany Indonésie by byl oprávněný pouze v případě, že by o něm rozhodla z nějakého důvodu FIFA. (Pak by se ale Izrael na turnaj ani nemohl kvalifikovat.) Tak tomu samozřejmě není, indonéské odmítnutí pozvat Izraelce byla mocenská svévole režimu, který tím pošlapal všechny mezinárodní sportovní principy – a právem o pořadatelství přišel (MS „20“ bylo na poslední chvíli přesunuto do Argentiny).

Jinak se to má s bojkotem Rusů a Bělorusů. Pokud se pro bojkot rozhodne nějaká řídící mezinárodní sportovní organizace, nemusí nám to být po chutí, ale musíme to respektovat. V takovém případě je absence Rusů a Bělorusů v souladu s rozhodnutím příslušné organizace a tedy v pořádku. Pořadatelské země tím, že ruským a běloruským sportovcům účast na akcích u nich konaných nepovolují si počínají v souladu s mezinárodními sportovními pravidly, neboť respektují rozhodnutí příslušného nadnárodního řídícího sportovního tělesa.

Z hlediska právě napsaného vyplývá, že nelze dávat rovnítko mezi svévolný počin indonéských úřadů a legitimní rozhodnutí mezinárodních sportovních organizací.

Aktuálně lze doplnit o rozhodnutí Mezinárodní federace juda (IJF), která 29. dubna na svém webu oznámila, že judisté Ruska a Běloruska se za jistých podmínek budou moci zapojit do soutěží pořádaných touto federací, a to jako jednotlivci s neutrálním statusem (Individual Neutral Athletes). Ať už si o tom myslíme cokoli (Český svaz juda nesouhlasí), důležité je říci toto: pokud by na nadcházejícím mistrovství světa v Dauhá katarské úřady zakázaly Rusům a Bělorusům účast (lhostejno proč), počínaly by si v rozporu s rozhodnutím IJF a tedy stejně nepřijatelně, jako úřady v Indonésii ve vztahu ke sportovcům izraelským v záležitosti jejich účasti na fotbalovém MS „20“ nebo srpnových Světových plážových hrách. Má-li některá země s rozhodnutím IJF problém, může kromě vyjádření nesouhlasu nadcházející katarské MS v judu na protest proti účasti borců z RF a Běloruska bojkotovat. To ovšem Češi neudělají. Ve zprávě ČTK je jasně řečeno: „Na rozdíl od okupované Ukrajiny však Česko šampionát v Kataru bojkotovat nebude.“

Taková je realita.