Proč jsem nejmenoval Donalda Trumpa

Pozorní čtenáři mého kritickém článku „Útok proti Kongresu ...“ (7. 1. 2021) zaznamenali, že jsem nezmínil US prezidenta. Martin Dvořák to přímo uvádí: „ ... v tom vašem textu chybí jedno jméno: Donald Trump“.

Dodává: „Snad se shodneme na tom, že na událostech měl svůj podíl.“ A ptá se, zda považuji za chybu v mém úsudku skutečnost, že jsem v listopadových volbách „propagoval“ Trumpa proti Bidenovi.

K otázce: Za chybu to nepovažuji, s událostmi na Kapitolu to nemá co dělat; k podpoře Trumpa proti Bidenovi jsem měl své dobré důvody. Snad bude po 20. lednu příležitost se k nim vrátit.

Nyní k tomu podstatnému v „kauze Kapitol“.

Pokud jsem se nepřehlédl, byli všichni, kdo do budovy Kongresu pronikli a chovali se tam jako vandalové, dospělí lidé, plně odpovědní za své chování. Jako bytostný konzervativec nemohu jinak, než hledat odpovědnost primárně u každého jednotlivce – a pozor: i kdyby mě k něčemu, co je za hranou zákona i zdravého rozumu, vyzýval sám prezident, morální kompas ve mně mi musí říci  NE!

Trumpův podíl na tom všem považuji z tohoto hlediska za „sekundární“. Pokud prezident vyzval, jak uvádí pan Martin Braun, jehož pohled na věc jako Kanaďana žijícího t. č. ve Státech považuji za relevantní a hodný zamyšlení, „k pochodu na Kapitol“, pak to neznamená „k pochodu – násilnému útoku do Kongresu“. Jsem si jist, že mnozí pokojní protrumpovští demonstranti jimi zůstali, násilí se nezúčastnili a raději odešli – u nich zafungoval onen morální kompas, možná lépe semafor. Včas se rozsvítila červená.

Podobnou krizi zažil Izrael na přelomu let 1951 a 1952, když vláda Davida ben Guriona vyjednávala se Spolkovou republikou o reparacích. Proti nim se ostře postavilo několik stran, jak levicová Mapam, tak mj. pravicová strana Herut v čele s Menachemem Beginem. Také on řečnil, podobně jako Trump před útokem na Kongres, ale mnohem ostřeji – a po jeho projevu 7. ledna 1952 se dav vydal k bývalé budově parlamentu (ta současná slouží od roku 1966). Zde došlo ke konfliktu. Lidé zaútočili kameny a jinými předměty na budovu (stojící v klasické zástavbě na ulici Krále Jiřího) i na službu konající policisty. Nepokoje trvaly pět hodin, během nichž musela být povolána i armáda. Ke slovu přišla vodní děla a slzný plyn. Naštěstí nikdo nepřišel o život, nicméně zprávy hovoří o dvou stovkách zraněných demonstrantů, 140 policistech a několika poslancích.

Byla to nejhorší izraelská vnitropolitická krize od vzniku státu (1948). Odpovědnost byla jednoznačně dána Beginovi (jako nyní Trumpovi), přičemž Beginovy důvody byly mnohem lépe argumentačně zakotvené než nynější Trumpovy: domníval se, že přijetí reparací bude interpretováno jako odpuštění za zločiny holocaustu (což nebyla pravda). Servítky si nebral. H. M . Sacher v „Dějinách státu Izrael“ cituje jeho výrok, že reparace znamenají „největší sprosťárnu, jíž podobnou jsme nepoznali od té doby, co jsme se stali národem“. Šlo o věc principu, svědomí.

Jako pravicově orientovaný člověk patřím k sympatizantům strany Likud, jejíž předchůdkyní byla v 50. letech strana Herut. Chápu, jak citlivá byla necelých sedm let po pekle holocaustu otázka německých reparací. Přesto v této věci stojím na straně Ben Guriona a mám problém s tím, co se onoho 7. ledna 1952 před starým Knesetem dělo.

Proč? Odpověď najdeme ve slovech Ben Guriona pronesená o den později:

• Včera se ruka zloby pozvedla proti suverenitě Parlamentu a byly učiněny první kroky ke zničení demokracie v Izraeli.

Ano, Izrael tehdy stál na křižovatce.

Mnohokrát jsem si kladl otázku, jak bych se zachoval já, kdybych tam tehdy - hypoteticky jako jako stoupenec strany Herut a Begina - stál. Také bych vzal kámen a hodil ho do okna zákonodárného sboru? Také bych útočil na policisty a vojáky? A kdyby ano, čí by to byla vina? Moje, nebo Begina?

Moje, pouze moje.

Odkaz na Beginův projev by byla pouhá výmluva, nemohl bych se za něj schovat. Byla by to zbabělost.

Proto nechci a nebudu hledat primární vinu za to, co se dělo 6. ledna 2021 v budově Kongresu, u prezidenta Trumpa, ale u každého z těch, kdo tam vtrhli, ničili, rabovali – kdo znesvětili posvátnou půdu „chrámu demokracie“.

Jsou to dospělí lidé vybavení rozumem a svědomím. Tak jako každý z nás. Netvrdím, že Trump je bez viny. Ale ti lidé řádící v Kongresu, to nebyli naverbovaní vojáci, kteří obvykle nemají na výběr. To byli a jsou svobodní občané svobodné země.

Takové je mé doplnění předchozího článku „Útok proti Kongresu: Víc než zločin. Chyba“.