Problém s Ústavním soudem. Nejen u nás

Nedávný nález českého Ústavního soudu týkající se volebního zákona, mnohými považovaný za kontroverzní, vyvolal řadu otázek. Obdobné řeší i v zahraničí, jmenovitě v předvolební atmosféře v Izraeli.

Mají tam pro to termín „soudcovský aktivismus“. Myslí se tím zásahy justice do výsledků práce zákonodárců v podobě soudního rušení přijatých zákonů. Samozřejmě s poukazem na to, že příslušná norma je protiústavní. (Abychom hned na začátku předešli nedorozumění: v Izraeli nahrazují konstituci Základní zákony.)

Kritici přílišných zásahů soudu, zde myšleno izraelského Nejvyššího soudu (který je ovšem „dvouhlavý“ – o tom níže), do práce parlamentu argumentují tím, že nikým nevolení soudci mají příliš velkou moc a je tudíž na místě oba pilíře demokratického státy dostat do žádoucí rovnováhy. V praxi by to mělo vypadat tak, že by zákon přijatý Knesetem a zrušený Nejvyšším soudem (přesněji Vysokým soudním dvorem – viz níže) bylo možné znovu přijmout, tedy Vysoký soudní dvůr přehlasovat nadpoloviční většinou členů Knesetu (61 hlasy).

Je pro to v angličtině termín „override clause“ - volně: klauzule o přehlasování.

Než přejdeme k jedné aktuální zprávě týkající se „override clause“, nabídnu nezbytný stručný výklad týkající se Nejvyššího soudu Státu Izrael.

„DVOUHLAVÝ“ NEJVYŠŠÍ SOUD

Nejvyšší soud plní dvě funkce: je nejvyšší instancí v rámci obecných soudů (magistrátní, distriktní, Nejvyšší soud); zde slouží jako soud odvolací a mimoto rozhoduje v rámci speciálních agend. Vedle toho plní funkci jako tzv. Vrchní soudní dvůr, v jehož kompetenci je kontrola ústavnosti ve vztahu k parlamentu, vládě a obecným soudům a mimoto provádí soudní přezkumy postupů v IDF (armáda).

V tématu, o němž je v tomto článku řeč, se tedy jedná o vztah mezi Knesetem a Vrchním soudním dvorem (High Court of Justice - HCJ), jmenovitě v záležitosti rušení přijatých zákonů.

Nemá smysl zastírat, že kolem „override clause“ se vede v izraelské společnosti, zejména v odborné veřejnosti, a stejně tak mezi politiky, vášnivá debata; klauzule má své zastánce, na prvním místě mezi sekulární a náboženskou pravicí, a rovněž tak i odpůrce (centristické strany, levice, lidskoprávní aktivisté aj.)

V parlamentu se „override clause“ prosadit zatím nepodařilo.

71 : 5

V srpnu 2020 se o to pokusila skupina tří zákonodárců opoziční pravicové strany Yamina v čele s bývalou ministryní spravedlnosti Ayelet Šakedovou, leč dopadli neslavně. Při předběžném hlasování v plénu (což je procedura, která před třemi standardními čteními čeká každý návrh zákona předložený jedním či skupinou poslanců Knesetu) byl odmítnut v poměru 71 proti ku 5 pro. Podpory se návrhu nedostalo ani od Likudu, neboť centristický koaliční partner (Modrobílí) hrozil v takovém případě rozpadem koalice. Návrh nakonec nepodpořily ani pravicové ultraortodoxní strany Šas a Sjednocený judaismus Tóry (UTJ); ty zase s poukazem ne to, že nechtěly ohrozit soudržnost koalice.

Jak se píše na  webu Knesetu  (6. 8. 2020), návrh předpokládal, že rozhodnout o neplatnosti normy přijaté Knesetem by mohl pouze Nejvyšší soud v plénu složeném z minimálně jedenácti jeho členů (celkem jich má patnáct), přičemž o zrušení zákona by musely podpořit dvě třetiny soudců, tj.

• při počtu 11 … 7
• při počtu 12 … 8
• při počtu 13 nebo 14 … 9
• při plném počtu 15 … 10

Platnost zákona by podle návrhu Šakedové a spol. bylo možné obnovit za předpokladu, že pro něj bude hlasovat 61 (nebo víc) zákonodárců.

Klauzule, o níž je řeč, se dostala na přední místo zpravodajství znovu 8. února 2021. Zpravodajský portál Arutz Ševa informoval o prohlášení poslance Mošeho Gafniho, který stojí v čele kandidátky ultraortodoxní UTJ, v němž je jasně řečeno, že tato strana nepůjde do koalice s nikým, kdo nebude podporovat vrácení „override clause“ do legislativního procesu. „Nebude existoval žádná koalice s UTJ bez „override clause“, uvedl Gafni a dodal, že musí být jasný rozdíl mezi pravomocemi na jedné straně zákonodárného a na druhé soudního orgánu. Neboli: pro Nejvyšší soud (potažmo Vrchní soudní dvůr - LS) bude závazná „override clause“.

Samozřejmě, pokud se ji podaří většinově prosadit.

Ať tak či onak, otázka, zda Ústavní soud nemístně zasahuje do politických procesů není pouze naším problémem a naším tématem. Obdobná debata se vede i v Izraeli, kde bylo soudních  zásahů do politických rozhodnutí   nesrovnatelně víc a kde  soudcovský aktivismus (o jednom zmínka níže) vyvolává v části politické reprezentace tak velký odpor, že mu chce formou zákona stanovit jisté limity. O tom, nakolik je to reálné rozhodnou ovšem volby – a tedy voliči.

SROVNÁNÍ

Kdybychom chtěli „klauzuli o přehlasování“ v rámci teoretické ilustrace (teoretické proto, že příslušný zákon v Izraeli zatím neexistuje) srovnat se situací u nás, pak by to vypadalo následovně. Po nálezu Ústavního soudu z 3. února 2021 týkajícího se volebního zákona by se sešly obě komory českého parlamentu a nadpoloviční většinou všech zákonodárců (141) by nález přehlasovaly. Je něco takového v české politické realitě představitelné?

„REBEL“ EDELSTEIN

Ukázkový příklad toho, jak nemá soudcovský aktivismus vypadat jsme zažili po izraelských volbách v březnu 2020. Tehdejší předseda Knesetu Yuli Edelstein se rozhodl o několik dnů posunout plenární schůzi sněmovny, jednak z důvodu pandemie a také proto, že chtěl dát politikům čas na dojednání koaličního půdorysu vlády. Na této ustavující povolební schůzi měl být zvolen nový předseda Knesetu (což se zmíněným půdorysem souviselo).

Části poslanců se ovšem časový posun nelíbil a podali stížnost k HCJ. Ten v pondělí 23. března 2020 vyzval Edelsteina, aby Kneset svolal na středu 25. března. To Edelstein odmítl, neboť výzva HCJ se neopírala o žádnou zákonnou normu (podle Edelsteina šlo o „veřejné prohlášení“.) Načež HCJ, hodinu (!) po Edelsteinově odmítnutí, zveřejnil 19stránkové rozhodnutí, v němž zopakoval předchozí nařízení o svolání parlamentu na středu 25. 3.

Edelstein opět odmítl a 25. 3. na svůj post rezignoval. Co následovalo? Ještě 25. 3. HCJ rozhodl, že Kneset se musí sejít ve čtvrtek 26. 3. a že jeho přechodným předsedou bude nejdéle sloužící poslanec Amir Peretz. S obvyklou praxí, že demise politiků v Izraeli vstupují v platnost až za 48 hodin se HCJ vypořádal tak, že Edelsteina okamžitě zbavil pravomocí předsedy parlamentu v demisi (jinak by nebylo možné svolat schůzi v termínu určeném soudně, neboť Edelstein trval na tom, že tak neučiní). Ve čtvrtek 26. 3. se Kneset sešel a Edelsteinovým nástupcem byl zvolen Benny Gantz (funkci vykonával do května 2020, kdy se stal členem vlády).

Máme tu  tedy dilema pro politology a právníky. Kdo měl pravdu? „Rebel“ Edelstein, nebo HCJ (tvořený pěti soudci Nejvyššího soudu)? Zde nemohu jinak než vyjádřit osobní názor.

Mám za to, že odpověď nám může dát toliko právní norma, v tomto případě ustanovení části B jednacího řádu Knesetu, kde v kapitole 1, odstavci 2b je uvedeno

• ... předseda Knesetu je volen (po parlamentních volbách – LS) nejpozději v den, na nějž je Kneset svolán za účelem ustavení vlády podle článku 13 „Základního zákona: Vláda“. A dále: Volba předsedy Knessetu by se měla konat ve stejném dni a předseda Knesetu by měl být volen jako první (a teprve pak by se mělo hlasovat o vládě - LS).

Srozumitelněji řečeno: není stanoven žádný termín, kdy by se měl Kneset sejít za účelem volby svého předsedy, pouze je obecně stanoven nejzazší termín pro volbu předsedy. Pokud se tedy Yuli Edelstein jako (po volbách úřadující) šéf Knesetu rozhodl svolat sněmovnu nikoli v „termínu A“ (dříve), jak si přála většina parlamentu, ale v pozdějším „termínu B“ (až bude dohodnuto zformování koalice), jednal zcela v duchu jednacího řádu a žádného jeho porušení, natož porušení zákona, se nedopustil. A už vůbec ne ohrožení izraelské demokracie, jak mu mnozí, včetně soudců, předhazovali.

Osobně to vnímám tak, že soud se v tomto případě dopustil nebezpečného aktivismu, kdy hrubým způsobem zasáhl do výsostných práv zákonodárného suveréna – parlamentu.

Jak ale mnozí cítíme, má věc ještě jednu rovinu. Totiž povinnost soudní rozhodnutí respektovat, jinak hrozí anarchie, v politice pak v podobných případech  ústavní krize. To tehdy nezpochybnil ani Yuli Edelstein. Protože ale rozhodnutí HCJ bylo v rozporu s jeho svědomím, vyřešil toto dilema rezignací.

Zkusme naprojektovat něco podobného do politických poměrů v ČR a vraťme se na začátek roku 2014. Čtvrtého ledna přinesl Bohuslav Sobotka, po volbách pověřený sestavením vlády, prezidentu Zemanovi seznam ministrů. Ten ale se jmenováním kabinetu otálel (do 29. ledna). Nyní spekulace: na začátku tohoto mezidobí by se v reakci na stížnost některých  zákonodárců do věci vložil Ústavní soud a prezidentovi nařídil, že Sobotkovu vládu musí jmenovat dejme tomu do 10. ledna 2014. Dovedeme si představit ten politický a mediální cirkus, který by následoval?