Příznačné i varující

Letos v květnu začala skupina židovských vlastenců budovat komunitu jižně od biblického Sichemu. Na samařském pozemku, o němž jsou přesvědčeni, že nepatří do soukromého vlastnictví (Arabů).

Komunitu (též osadnickou základnu) nazvali Evyatar. Na paměť Evyatara Borowského, který byl nedaleko v roce 2013 smrtelně zraněn arabským teroristou. Vrah připravil o život nevinného člověka, po kterém zůstala žena – vdova a pět dětí – sirotků. Formuluji to takto proto, že „propalestinské progresivisty“ (či jak je nazvat) na Západě osudy židovských obětí arabských zločinců příliš nezajímají.

Pro ně není tak velkým zlem to, co spáchal ten či onen arabský vrah, ale skutečnost, že Židé chtějí budovat své domovy tam, kde jsou od nepaměti doma – v Zemi izraelské.

Žel, ti v Evyataru se přitom dopustili chyby. Nezískali povolení od izraelských úřadů, v tomto případě od ministerstva obrany, neboť toto ministerstvo  oblast C v Judeji a Samaří  spravuje. (Oblast C je pod plnou kontrolou Izraele, na rozdíl od oblastí A a B.) Kromě toho není úplně jasné, komu patří pozemek (pozemky), na němž začali komunitu budovat.

Ministerstvo obrany původně rozhodlo, že „černá“ základna musí být zlikvidována. Za nové vlády Naftaliho Bennetta došlo ale mezi premiérem, ministrem obrany a zástupci osadníků ke kompromisu.

Na jeho základě osadníci Evyatar v pátek 2. července opustili. Vláda ovšem nepřistoupí k demolici: vybudované stavby na místě zůstanou a jen movité věci a zařízení bude vystěhováno (do 9. 7.). Na místě bude zřízeno vojenské stanoviště k ochraně staveb a infrastruktury.

Současně ministerstvo obrany provede šetření, komu sporné pozemky patří. Ty, u nichž se potvrdí, že náleží palestinskoarabským majitelům, budou vyklizeny. Naproti tomu na státních pozemcích, jakmile to bude možné, vznikne ješiva (náboženské učiliště) a obytné budovy pro její zaměstnance. Po získání všech potřebných povolení bude na místě povolena stálá přítomnost civilních obyvatel. Její charakter stanoví společně premiér, ministr obrany a šéf Samařské regionální rady.

POHLED DRUHÉ STRANY

Ačkoli osadníci odešli proto, že přijali dohodnutý kompromis, palestinští Arabové podlehli sebeklamu a propagandisticky prezentují celou věc jako své vítězství. Jak informoval 3. července web listu Jerusalem Post („Palestinians declare victory after settlers leave outpost“), Musa Hamayel, zástupce starosty nedaleké arabské vesnice (někdy označované jako malé město) jménem Beita řekl: „Dnes se obyvatelé Beity cítí jako vítězové. Toto je ovšem začátek, nikoli konec našich aktivit.“ (Dlužno dodat, že Arabové proti výstavbě osadnické základny protestovali, zhusta za použití násilí, přičemž proti nim musela zasáhnout izraelská armáda. Podle Hamayela bylo pět Arabů zabito a řada dalších zraněna.)

Hamayel také řekl, že místní obyvatele dohoda mezi izraelskou vládou a osadníky nezajímá. Podle něj nejde primárně o spor, komu pozemek patří či nepatří (ačkoli přesně to je gros celého problému), ale o něco jiného. „Jsme proti přítomnosti osadníků v naší zemi, ať už prostřednictvím náboženské školy, vojenské základny nebo osady. Budeme dál vzdorovat, dokud nám nebude naše země vrácena.“

Zde jsme opět u staré známé pře. Judeu a Samaří si nárokují obě strany. Palestinští Arabové, stejně jako Židé. Jde tedy o území sporné, přičemž to, komu bude jaká část patřit je nutné dohodnout. Tedy: je zapotřebí jednat – a přijmout kompromisní řešení. To ovšem nemůže spočívat v tom, že 100 procent území Judeje a Samaří – a východní Jeruzalém k tomu – bude patřit pouze a jenom Arabům, přičemž toto území bude zcela (pěkně po nacisticku) Judenrein. (Nutno dodat, že o tom, že by Izrael v hranicích linie příměří z let 1949-1967 byl stoprocentně „nearabský“ nechtějí Arabové a jejich podporovatelé ani slyšet.)

Podívejme se ale na další názory Arabů týkající se odchodu osadníků z Evyataru.

Ahmed Al Haj Ali, je vysokým činovníkem Hamasu v Sichemu (Nábulusu). Podle něj je odchod Židů ze základny vítězstvím obyvatel Beity a „palestinského odporu“ (rozuměj násilných, zhusta teroristických akcí). Tento činovník je přesvědčen, že osadníky přimělo ke stažení ze základny odhodlání obyvatel Beity obětovat krev při obraně své země. Araby vyzval, aby se zbavili strachu ve svých srdcích a aktivovali odpor všemi prostředky (tím předchozí poznámka o teroru dostává konkrétní obrysy) a varoval je, že osadníci se mohou vrátit. (Samozřejmě, takovou možnost kompromis dle výsledku šetření týkajícího se vlastnictví pozemků připouští. Návrat osadníků bude záviset na majetkových poměrech, nikoli na síle arabského „odporu“.)

Také mluvčí Hamasu Hazem Qassem věří představě, že to byli „Palestinci“, kdo donutil osadníky odejít. Neopomněl dodat, že Arabové tím dosáhli nového a důležitého úspěchu. Podle něj evakuace základny znovu potvrdila „schopnost odporu vnutit (nepříteli) vůli našich lidí a přimět okupanty k ústupu“. Vyzval palestinské Araby, aby pokračovali v boji „až do konce veškeré sionistické přítomnosti“ v oblasti a zabránili návratu osadníků. (Znovu připomeňme: o případném návratu osadníků do Evyataru se nebude rozhodovat v Gaze, ale v Jeruzalémě, resp. v Tel Avivu, kde sídlí ministerstvo obrany Izraele.)

A aby byl výčet arabských hlasů (arabských teroristických hlasů) úplný, přidejme ještě vyjádření Tareka Silmiho, mluvčího Palestinského islámského džihádu. Ten pravil, že vítězství rebelující mládeže v Beitě je pokračováním vítězství Meče Jeruzaléma, jak po vzoru kolegů teroristů z Hamasu nazval nedávnou raketovou agresi vedenou z Pásma Gazy proti Izraeli. Podle něj „palestinský lid prostřednictvím odporu postupuje vpřed a zvyšuje počet vítězství. Jde o proces, který neskončí, dokud nebude vrácena a osvobozena každá jdnotlivá část palestinské země.“
 

A ještě Mahmúd al Alúl, místopředseda vládnoucího Fatahu. Ten blahopřál obyvatelům k tomu, že si vynutili stažení osadníků a vyzval palestinské Araby, aby pokračovali „v lidovém odporu až do vyhnání okupantů z celé naší země“.

Jedna akce, dvojí zcela odlišný výklad.

O čem arabské postoje vypovídají? O falešné interpretaci reality, o sebeklamu, který generuje další zklamání– a především: o neochotě jednat. Čím dál víc je zřejmé, že mír je to poslední, na čem palestinským Arabům opravdu záleží.

Je to příznačné i varující. A velice nebezpečné.