Případ Joch

• Roman Joch není politik. Je politolog. Politolog konzervaivní. Jeden z nejlepších, jaké tato země má. Jeho názorům stojí za to naslouchat, jeho texty stojí za to číst. A nad obojím přemýšlet. Jejich autor dokáže to, co málokdo jiný: inspirovat.

Není (nebyl) to žádný „státní úředník“ v tom slova smyslu, že by se by měl „držet hubu“ a nepublikovat na blogu. V tom se tedy Karolína Peake mýlí. Ona to takto obhrouble neřekla, ale smysl byl stejný. Její vyjádření bylo jedním ze dvou, které jsem v hektickém (s ohledem na svůj program) druhém říjnu stačil v televizi zaznamenat.

Druhým byla „zlá větička“ Jířího Payna. Roman Joch prý nerozumí konzervativní politice. Znám pana Jocha řadu let, znám i jeho politické názory, neb je dlouhodobě a pozorně sleduji, a protože pan Joch je pro mě jakýmsi guru v oblasti konzervativního smýšlení, musím veřejně konstatovat, že pan Payne se hluboce, ale hluboce mýlí.

Jiří Payne má na svém blogu na iDNES (tedy na tom, kde publikoval též Roman Joch článek Atentát to nebyl, za který byl vyhozen) uvedeno, že je poradcem prezidenta republiky. Zřejmě od Václava Klause pochytil infekci kategorického nálepkování každého, kdo s ním názorově nesouzní. Bez ohledu na to, zda pravda dostává či nedostává na frak. Tady ovšem došlo ke klasifikačnímu excesu. Tvrdit, že Roman Joch nerozumí konzervativismu je totéž jako prohlašovat, že pražský primátor Svoboda se nevyzná v gynekologii.

Byl jsem mezi těmi, kdo Romanu Jochovi gratulovali, když si ho Petr Nečas vybral jako svého poradce. Uvádím to proto, že na rozdíl od některých diskutujících na internetu jsem to tehdy považoval za správné a logické. Nečas je svého druhu konzervativec – sáhl tedy do mozkového trustu Občanského institutu a do role svého poradce povýšil z intelektuálního podhradí konzervativního myslitele.

Za co se Jochovi dostalo takové pocty?

Za jeho názory, úsudek, smýšlení. To vše bylo Nečasovi známo z projevů Romana Jocha – a především: z jeho publicistické činnosti a rozmanitých aktivit Občanského institutu. Joch nebyl „u Nečase“ ani výkonným politikem, ani výkonným státním úředníkem, ale poradcem. Zakazovat mu vyjadřovat názory na blogu je absurdní. Mimochodem Jiří Payne je vyjadřuje též, ačkoli patří k rádcům hlavy státu – a není mi známo, že by to Karolíně Peake kdy vadilo.

Byl-li Roman Joch přizván na Úřad vlády jako poradce, pak si to jako prostý občan představuji tak, že premiérovi radil – předkládal takový či makový názor na to či ono téma. Nevěřím tomu, že by Nečas s každým jeho doporučením souhlasil – a přesto ho hned nevyhodil. Došlo k tomu až nyní. Roman Joch vyslovil své mínění o události v Chrastavě a dostal padáka. Propuštěn byl za vyjádření názoru, s nímž premiér nesouhlasil. Proč až tohoto a nikoli jakéhokoli předchozího, zůstává záhadou. (I když další bystrý publicista, Bohumil Doležal, v článku Atentát na Jocha zveřejněném na Neviditelném psu 3. 10. 2012 ledacos naznačuje; doporučuji věnovat mu pozornost.)

Situace poněkud připomíná chrastavskou tragikomedii. Dle televizních záběrů minimálně jeden člen ochranky musel Ondrouše s pistolí vidět, přesto se dál věnoval sledování davu před prezidentem. Kladu si otázku. Jak by se zachoval, kdyby následně spatřil Ondrouše II se stejnou airsoftovou zbraní? Zůstal by stejně nečinný jako v případě Ondrouše I? V tom případě mohla zůstat ochranka v Praze. Anebo by zasáhl a Vondrouše II zneškodnil? Proč se ale stejně nezachoval u Vondrouše I? Záhada.

Co vlastně Roman Joch spáchal?

Svým článkem přispěl do veřejné diskuse, zda v Chrastavě šlo o klasický atentát či nikoli. Při vší úctě k prezidentovi, ne každý, s ohledem na dobře známá fakta, sdílí jeho interpretaci události. K tomu musím dodat: i já se spíše přikláním k názoru, že se o atentát jednalo, byť s výhradami. Pokud to atentát byl, tak takzvaně „po česku“, takový malý, neúčinný, ale náš – atentát pohříchu švejskovský.

Nicméně neupírám nikomu, tím méně Romanu Jochovi veřejně říci, že to atentát nebyl. (Také proto se Jocha v tomto článku zastávám.)

Když to ale atentát nebyl, co tedy? Joch nabízí alternativu: protest. To ovšem říká kde kdo, proto exporadce upřesňuje (v rozhovoru pro Novinky.cz zveřejněném 3. 10. 2012 časně ráno):

"Byl to naprosto nevhodný, špatný, nechutný a odsouzeníhodný protest, ale atentát to nebyl. Kdyby to byl atentát, dopadl by špatně. Musíme být vděčni, že to skutečný atentát nebyl. Ale na ústavního činitele, byť s maketou pistole, se nestřílí. Není dobré z pana Vondrouše dělat hrdinu. To, co udělal, bylo trapné, hnusné a velice nebezpečné."

Tedy? Roman Joch Vondroušovo počínání ani náznakem neobhajuje. Jen je vnímá jinak než my, kdo spíše souhlasíme s prezidentem. Leč ruku na srdce: není to celé tak trochu „na hraně“? Nebyl to více onen „hnusný protest“ než „spíše prvně za 100 let našeho moderního státu atentát na prezidenta republiky“, jak se Václav Klaus vyjádřil pro MF DNES 1. 10. 2012? Toť otázka do demokratické diskuse.

Jenom na okraj: Vondrouš nešel na chrastavský mítink s primárním cílem zabíjet. Tvrdí-li pan Payne(v televizi ČT24 2. 10. 2012 v podvečer), že loupežné přepadení banky airsoftovou pistolí musí být hodnoceno stejně jako identický čin provedený klasickou funkční zbraní, má pravdu. Je tu ale rozdíl: cílem zloděje je vyloupit banku – a doufá, že se mu to s plastikovou verzí zbraně povede. Naproti tomu Vondrouš nepřijel do Charstavy prezidenta (pomocí airsoftové pistole) zlikvidovat. V tomto smyslu je tedy objektivní pravdě blíže Jochova než Klausova verze incidentu.

Za Jochův vklad do zmíněné demokratické diskuse, mimochodem skvěle vyargumentovaný, premiér svého poradce s největší pravděpodobností nevyhodil. Důvodem bylo něco jiného: Roman Joch si dopřál luxus srovnávání.

Mnozí  pamatujeme na atentát na prezidenta Ronalda Reagana, který nás v jednaosmdesátém upřímně vyděsil. Joch připomíná: Reagan po skutečném atentátu žertoval (po americku: „Doufám, že jste všichni republikáni,“ obrátil se na tým lékařů), Václav Havel, ačkoli si prožil s justicí a politickou policií minulého režimu své, také nikdy ani náznakem „nefňukal“. (Nic ve zlém, ale: dovedeme si představit Václava Klause osmdesátých let v roli aktivního disidenta uvrženého na pět let do žaláře?)

Reagan i Havel se zachovali jako chlapi. A Klaus těchto dnů? Jevil se jako „ufňukaná bába“ ? To nechávám na úsudku čtenářů. Píše-li ale Joch, že „jest vrcholně nekonservativní vydávat se za oběť“, pak musíme vzít do úvahy Klausovo širší pojetí atentátu. Když jeho vyjádření pro MF DNES (3. 10. 2012) vtěsnáme do jednověté zkratky, můžeme vyvodit: stal jsem se obětí „rozeštvávačů“. Dál komentovat netřeba.

A mínění, že prezident je kremlofil? To přece dokazuje při každé příležitosti sám.

Závěrem: Joch byl vyhozen – a zachoval se jako autentický konzervativec. Nefňuká, ale praví (Novinky cz, 3. 10. 2012):

„Není žádným lidským právem být poradcem předsedy vlády. Je to velké privilegium a zasloužená čest a jsem vděčný, že nějaký premiér mě shledal hodného mu radit. Je plným právem premiéra poradce propustit či vyměnit.“

Roman Joch káže vodu – a pije vodu. Není totiž politik.