Pozadí jednoho emailu

Aktivní bloger průběžně přemýšlí o čem bude psát. Někdo se inspiruje texty kolegů, někdo zahraničními médii, někomu přináší témata jako na stříbrném podnose sám život. Člověk míní, okolnosti mění.

V neděli 13. února mi poslala mail sestřenice z Nizozemí. Bydlí v provincii Utrecht – a bude se s manželem stěhovat. V rámci jednoho města. Přidala novou adresu.

Našel jsem to místo na letecké mapě. V sousedství se nedala přehlédnout moderní budova kostela. Patří Sionskému sboru. Ten je součástí reformovaného společenství. Klikl jsem na webový odkaz a na stránkách sboru našel na jeho účtu na YouTube přímý přenos ranní bohoslužby.

Napadlo mě, kdyby sestřenice a její manžel byli někdy v budoucnu na bohoslužbách přítomni a kamera se soustředila na věřící, mohl bych je vidět. Taková hloupost – v dnešní době není přece nutné chodit do kostela kvůli tomu, abychom příbuzné mohli viděli. Stačí aktivovat Skype, Zoom či jiné podobné služby.

Ale bylo to fajn – v mžiku zjistit a prohlédnout si místo, kde bude sestřenice a manžel nově bydlet. Dříve patřilo něco takového do říše snů a muselo se čekat, až pošlou snímky. Svět pokročil a také se svým způsobem zmenšil.

Hledání na mapách mě obohatilo. Bez něj bych se nedozvěděl, že v tom městě funguje  zmíněný Sionkerk – kostel Sion patřící Reformované obci. Odtud byl už jen krůček připomenout si jeden důležitý milník v moderní historii nizozemského protestantismu.

Vztahuje se k roku 2004, kdy se sloučily tři evangelické církve do jedné – Protestantské církve v Nizozemsku PKN. Tvoří ji někdejší Nizozemská reformovaná církev NHK, Nizozemské reformované církve GKN a tamní  luteráni – Evangelická luteránská církev v Nizozemském království.

Ne všichni reformovaní však byli se vznikem PKN srozuměni, proto se z této fúze vydělili a založili Obnovenou reformovanou církev HHK. Platí to i o většině věřících navštěvujících Sionkerk stojící v sousedství nového bydliště mých nizozemských příbuzných.

A jak se moje sestřenice vlastně do Nizozemí dostala? Tím nejpřirozenějším způsobem – narodila se tam. Také tento příběh souvisí s dějinami.

Obligátní kdyby – kdyby se habsburští katoličtí mocipáni chovali k českým evangelíkům po Majestátu císaře Rudolfa II. tak, aby tento dokument neporušovali, kdyby na Bílé hoře evangelíci neprohráli, kdyby pruský luteránský král Fridrich II. Veliký nepozval české tajné evangelíky do Slezska (které mu tehdy patřilo), kdyby Hitlera zlikvidoval někdo dřív, než zatopil Evropu krví, bylo by všechno jinak.

To se ale nestalo, a tak se moji předci vydali v období pobělohorské katolické totality - z míst, která dočasně obsadila pruská armáda v rámci Druhé slezské války - spolu se stovkami dalších pronásledovaných evangelíků do Slezska; později našli nový domov v dnešním polském Zelowě. Tam je zastihla druhá světová válka, během níž můj otec, jeho sestra a jejich rodiče museli odejít do Německa. Tatínek s rodiči se po osvobození americkou armádou vrátil do Polska a na podzim roku 1945 do staré vlasti – Československa. Jeho sestra se v Německu seznámila s totálně nasazeným mladým mužem z Nizozemí, odešla s ním do jeho vlasti – a tam se narodila moje sestřenice.

Velké dějiny světa mají přímý vliv na osudy lidí v něm žijících. Stačí jen vidět souvislosti.

Email z Nizozemska přišel ve stejný den, který byl v naši rodině vyčleněn jako narozeninový naší maminky. Jedna vzpomínka. I ve vyšším věku se zajímala  o dějiny moderního Izraele. Po lednu 2006, když jsem za ní přijel do našeho rodinného domu na návštěvu, se mě častokrát ptala: „A co Šaron?“ Odpovědět jsem musel pokaždé stejně: „Pořád leží v kómatu.“ Někdejšího izraelského premiéra a legendárního armádního velitele postihla ve zmíněném roce těžká mozková mrtvice, z níž se už k vědomí neprobral.

Nemohl jsem mamince přinést jiné zprávy než ty, že zdravotní stav námi obdivovaného generála se nemění, tedy ne k lepšímu. Jeho skonu se nedožila, odešla v listopadu 2010 v požehnaném věku. Ve spánku na nemocničním lůžku, krátce poté, co jsme si naposledy při mé návštěvě podali ruku. V neděli 13. února by se dožila 92 let.

Děkuji jí za mnohé.